Tomáš Jungwirth Březovský: (Ne)bezpečný svět zítřka

Tato zpráva mapující nejzávažnější hrozby dneška a zítřka staví na názorech více než dvanácti set předních odborníků a odbornic a úvodem konstatuje, že i přes nabyté poznatky o provázání globálních rizik během covidu jen málo lidí očekávalo takový rozsah nestability, který do Evropy přinesla Ruskem rozpoutaná válka.

Loňský rok nám všem mimo jiné připomenul, že energetické otázky jsou hluboce provázané s bezpečností. Skoro bychom to už bývali pustili z hlavy - levné a dostupné energie se staly něčím téměř samozřejmým. Poslední epizoda Putinovy mocenské hry však rozkývala světové trhy s plynem a elektřinou takovým způsobem, že v průběhu ruské invaze na Ukrajinu znásobila také účty českých domácností. Být v bezpečí najednou znamená mít jiné zdroje energií než ty, které kontrolují zločinné a nepřátelské režimy. A vůbec nejlépe samozřejmě zdroje vlastní, nezávislé na dodávkách zvenku.

Zpráva o světových rizicích nám v podobném duchu přináší varování, že také environmentální témata, bezpečnostní komunitou dlouho považovaná za podřadná, jsou otázkou bezpečnosti. A co víc, ve střednědobém horizontu jsou podle expertů pro lidstvo hrozbami vůbec nejzávažnějšími: selhání v úsilí o snížení emisí skleníkových plynů, neschopnost adaptace na klimatickou změnu, přírodní katastrofy a extrémní počasí obsadily spolu se ztrátou biologické rozmanitosti a kolapsem ekosystémů první čtyři příčky v desetiletém výhledu. Jinými slovy, všechny naše další problémy blednou ve světle těchto, které ve svých důsledcích přímo ohrožují fungování lidské civilizace. O to je pozoruhodnější, že se hledání jejich východisek nestalo předmětem předvolebních debat ani nastavování agendy kandidátů v souvislosti s prezidentskou volbou v Česku.

Stavem přírody a klimatu navíc nic nekončí. Na čelní příčky hodnocených rizik se oproti předchozím vydáním dostaly také další problémy - v dvouletém výhledu je podle expertů vůbec nejzávažnějším ze všech krize spojená se zvýšenými životními náklady domácností, která dále rozevírá příjmové nůžky, hrozí nahlodat soudržnost společností a posilovat polarizaci. K tomu se přidává již dnes patrná obava z globální ekonomické konfrontace vedoucí k protekcionistické politice a narušení obchodních řetězců. Žebříček doplňují kybernetické hrozby a nucené vysídlení velkého množství lidí.

Jak konstatují sami autoři zprávy, „počátkem roku 2023 čelí svět rizikům, která působí jak zcela nově, tak i děsivě povědomě“. Vedle tradičních hrozeb zahrnujících jaderný konflikt nebo sociální nepokoje řadí mezi nové trendy nízký hospodářský růst, nedostatek investic a tzv. deglobalizaci, neřízený rozvoj technologií dvojího užití pro civilní a vojenské účely a také rostoucí tlak dopadů klimatické změny. Provazby mezi nastupujícími hrozbami mohou podle autorů v dalším desetiletí vést ke vzniku „polykrize“ založené na nedostatku přírodních zdrojů včetně potravin, vody, kovů a minerálů.

Zpráva o globálních rizicích je nepochybně aktuálním hodnotným analytickým materiálem podstatně přesahujícím kvalitu odborné a politické debaty o bezpečnosti Česka. Nicméně při hlubším zamyšlení je i její vlastní rámec paradoxní, stejně jako předvídaná východiska.

Dnes už není mezi odbornou komunitou a mezinárodními institucemi pochyb o tom, že skutečně řešit klimatickou krizi nebo žalostný stav ekosystémů znamená zaměřit se na jejich strukturální příčiny. Mezi ně patří nadprodukce a nadspotřeba související s lidskými činnostmi řádově přesahující schopnost živé planety obnovovat zdroje a poradit si s dopady. Ve stávajícím ekonomickém rámci proto nezbývá než zahrnout cenu negativních externalit (typicky emisí, odpadů, znečištění, odlesnění či zastavění půdy) do konečné ceny výrobků a služeb, jak se tomu děje pro emise uhlíku v systému EU ETS. Cílem je motivovat k úspornému a šetrnému chování, a to jak na úrovni velkých korporací, tak jednotlivců.

Potíž tkví v tom, že naceňování externalit nebo třeba takzvaných ekosystémových služeb vede v průběhu času ke zdražování, které navíc typicky dopadá na sociálně nejohroženější skupiny. Cena externalit bude o to vyšší, že jsme je po celá desetiletí opomíjeli a nechali proto problémy zajít příliš daleko. Těžko si představit, jak při řešení ekologických krizí zároveň neprohlubovat krize příjmové a socioekonomické, aniž by došlo k zásadní redistribuci bohatství ve společnosti. Víme také, že systém založený na imperativu silného hospodářského růstu nám ztěžuje až znemožňuje dosahování ekologických cílů obvykle založených na snížení dopadu na životní prostředí. Podobně ale hospodářská recese typicky povede ke změně politických priorit a nedostatku volných investičních prostředků k financování z pohledu udržitelnosti nezbytné proměny energetiky, průmyslu, budov či dopravy.

Z environmentálních důvodů je klíčové zkracovat obchodní řetězce - ostatně v úvodu jsme připomněli, že jde i o způsob zvýšení energetické bezpečnosti - a podporovat lokální výrobu. To ovšem znamená také otevírání nových ložisek tzv. kritických surovin v Evropě, jako jsou lithium, měď nebo kobalt (více k tomu viz paper kolegy Michala Čepelky), se všemi negativními dopady na místní přírodu. Zároveň to kvůli potřebné podpoře domácího průmyslu předpokládá právě takovou protekcionistickou politiku a ukončení volného globálního obchodu, které Světové ekonomické fórum řadí do výčtu závažných globálních rizik. Tímto směrem se ostatně už vydaly Spojené státy americké se svým loňským, klimatickou ambicí rámovaným zákonem Inflation Reduction Act, IRA. Evropa i další klíčoví hráči na něj nyní hledají politickou odpověď.

Jinými slovy, univerzální řešení neexistují a omezování jednoho druhu rizik často povede k umocnění druhu jiného. V environmentální vědě se tomu říká problem shifting, neboli přesouvání problému z jednoho místa na druhé. Stejně jako se východiska neobejdou bez kvalitních analýz, neobejdou se ani bez prioritizace. V ten okamžik přichází do hry fundamentální hodnotové otázky, odpovědi na které by se snad jednou mohly stát součástí politických anket. Nakolik si ceníme současného blahobytu oproti tomu budoucímu - za deset let, nebo za celá staletí? Jak v našem ekonomickém systému motivovat k úsporám, šetrnosti a skromnosti? Chceme (a dokážeme) v zájmu zachování společenského smíru a spravedlnosti progresivně zvýšit zdanění majetku? A budeme raději otevírat nové lithiové doly v severních Čechách, nebo dovážet suroviny a komponenty přes půl světa bez ohledu na podmínky, za nichž byly vytěženy a vyrobeny tam?

Tomáš Jungwirth Březovský, Analytik, vedoucí Klimatýmu AMO