Vojtěch Bahenský: Lekce roku, od ruské invaze pro českou obranu

Aktuálně probíhající revize strategických dokumentů České republiky je příležitost lekce z Ukrajiny reflektovat. Byť si ozbrojené síly i ministerstvo obrany řadu změn uvědomují a na jejich reflexi pracují, i vzhledem k rostoucím výdajům na obranu se v budoucnu nepochybně budou ocitat pod drobnohledem médií i veřejnosti. Je tak na místě charakter a důležitost změn a jejich implikací srozumitelně veřejně rozebrat a často i opakovat. Jinak riskujeme, že se politické vedení bude cítit tlačeno veřejným míněním k řešením, která budou populární ale z obranného hlediska kontraproduktivní.

A byť je přirozená tendence zaměřovat se při učení na to, co Ukrajina dělá dobře, není od věci brát si lekce i z toho co Rusko udělalo špatně. Jednou z věcí, které Rusko stály úspěch v počátečních fázích války, byl rozpor mezi tím, jak byla jeho armáda vybudována a strukturována, a jak byla použita. Jak již v červnu ukázali Michael Kofman a Robert Lee, ruská armáda byla primárně strukturovaná pro menší a kratší operace, přičemž pro větší válku (která byla nevyhnutelná v momentě, kdy Ukrajina kladla účinný odpor) předpokládalo Rusko vyhlášení mobilizace, která ale z politických důvodů přišla až více než půl roku po začátku války.

Jak se to týká české obrany a armády? S růstem obranného rozpočtu půjde ruku v ruce přirozená tendence navýšit úroveň ambic, pokud jde o to, jak velká by naše armáda měla být a čeho by měla být schopna dosáhnout. Taková tendence by ale byla nebezpečná, protože vychází z bohužel chybného předpokladu, že stávající výše českých výdajů na obranu odpovídá stávajícím ambicím. Jednoduše řečeno, pokud jsme při 1,5 procentech HDP na obranu měli ambice, jejichž naplnění by vyžadovalo 2 procenta, a při 2 procentech nastavíme ambice vyžadující 2,5 procenta, pak se výsledný rozdíl nevyhnutelně někde projeví. U ozbrojených sil se přitom často rozdíl mezi ambicí a zdroji projeví až v momentě nasazení, kdy mohou následky být snadno fatální.

K výše uvedenému je navíc třeba připočíst, že roky podfinancování vytvořily v ozbrojených silách obrovský vnitřní dluh. Ten bude muset být z navyšovaného obraného rozpočtu postupně umořen, než budeme moci hovořit o tom, že jsou obranné schopnosti odpovídající 2 procentům HDP a za těchto výdajů udržitelné.

Vnitřní dluh nás přitom přivádí do druhé relativně nedoceněné lekce z války na Ukrajině. Zásoby a kvantita. S rostoucími výdaji na obranu, zvláště pokud budou růst během konsolidace veřejných financí, kdy se budou zvyšovat daně nebo se bude šetřit na jiných oblastech, bude politická reprezentace pod dvojím tlakem. První bude nakupovat efektivně a účelně. Druhý bude nakupovat věci u kterých se bude možnost hezky vyfotit. Obě tendence mohou být nebezpečné.

Požadavek na účelnost vynaložení prostředků - obecně pochopitelně legitimní - je v české státní správě velkým postrachem a mantrou, zvláště pokud se dostane pod drobnohled Nejvyššího kontrolního úřadu. Snadno ale může vést k tomu, že se buď nekoupí nic, nebo se na něčem ušetří, což se ale dříve či později projeví. Příkladem může být počet kusů kupované techniky. Válka na Ukrajině ukazuje nejen nevyhnutelnost ztrát techniky, ale například i výpadky její dostupnosti při potřebě větší údržby nebo oprav. Pokud nakoupíme minimální nejnutnější počet kusů techniky, budeme si moci pogratulovat za úspornost a v novinách se neobjeví titulky o „nákupu zbytečné techniky, kterou nepotřebujeme“. Ale v případě, že dojde k potřebě nasazení našich ozbrojených sil v konvenčním konfliktu, nebude možnost rotovat kusy techniky na větší údržbu nebo nahrazovat její ztráty.

Tendence kupovat dobře prezentovatelnou techniku může zase snadno vést k zanedbání méně fotogenických aspektů obrany, jakou jsou zásoby. Fotka s novým tankem Leopard bude v novinách vždy vypadat lépe než fotka s plným výstrojním skladem. Přitom válka na Ukrajině jednoznačně ukazuje, že zásoby materiálu pro ozbrojené síly jsou nenahraditelnou součástí obranyschopnosti.

Sebelepší technika není nic platná, pokud do ní po týdnu dojde munice. Západní podpora Ukrajiny přitom nejlépe ukazuje, že sklady západních armád byly výrazně podceněné, munice je prakticky vždy potřeba více než se čekalo a průmyslu může trvat měsíce nebo roky než zvýší produkci, a i potom má problém dosáhnout úrovně odpovídající tempu, kterým ji konflikt konzumuje. To samozřejmě neznamená, že české ozbrojené síly nepotřebují v současnosti i tu techniku. Potřebují. Jenom by vedle modernizace nemělo šetřit na méně viditelných aspektech zajištění bojeschopnosti.

Poslední velkou lekci vyplývající tentokrát z ukrajinských úspěchů lze shrnout jako „pomoz si a bude ti pomoženo“. Pokud by ukrajinské politické vedení a ozbrojené síly v prvních týdnech konfliktu neukázaly vůli a schopnost se bránit, nejen že by byla mnohem nižší západní materiální podpora, ale pravděpodobně i ochota samotných Ukrajinců se na obraně podílet. To, že Ukrajina byla v prvních týdnech schopna dosáhnout úspěchů proti výrazně silnějšímu soupeři, přitom vycházelo z její mnohaleté soustavné přípravy na možnou ruskou invazi.

Stejně tak by i v našem případě byla v případě účasti v ozbrojeném konfliktu klíčová schopnost ukázat v počátcích krize schopnost a vůli se bránit, respektive se podílet na obraně spojenců. Vůle je přitom při krizi obvykle větší, než se může zdát za mírové situace, ale částečně také souvisí s objektivní i vnímanou schopností. Pokud nebude schopnost, bude ochota politiků i občanů riskovat pro něco, co bude považováno za ztracenou věc, nevyhnutelně menší. Schopnost se pak odvíjí od soustavné, svědomité a cílevědomé přípravy na jasně formulované hrozby. Pokud chceme být připraveni čelit krizím které mohou nastat v příští dekádě, musíme s touto přípravou začít dnes.

Vojtěch Bahenský, Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)