Článek
Minulý rok byl náš první rok v novém domově. Zahrada je veliká a máme zde i starý skleník, který jsem samozřejmě zamítla zbourat s tím, že ho dám trochu do pucu a bude se v něm pěstovat.
Nebylo tolik času, tak jsem ho ten minulý rok dala dokupy pouze základně - vyčistit od plevele a bordelu, dolepit rozbitá skla, lehce umýt ta stará, trochu koňských bobků a tím jsem skončila. Že to prostě prubnu prozatím takto.
Začátek byl úplně boží! Ředkvičky jely jak na steroidech, ze salátu byla hned džungle a paprikám i rajčatům se zpočátku dařilo skvěle. Pevné stonky, nasazovaly nové a nové listy i květy a já se úplně rozplývala, jakou to budeme mít úrodu.
Nastupuje naivní eko-bio fáze
Pak přišel den, kdy jsem postřehla pár malých vetřelců. Ještě si říkám: „Nebudu tam cpát chemii, pojedu eko-bio, ne? Vše pro zdraví!“
Sbírala jsem na zahradě berušky a házela je do skleníku - těch pár kousků ty červené krásky přece zvládnou. Vysadila jsem podél obrubníku ve skleníku i aksamitník a měla jsem pocit zadostiučinění.
Heh.
Za pár dní už tam nebylo jen pár kousků mšic, ale menší městečka na každé rostlině, která byla ve skleníku. Tak jsem pohotově vzala z knihovny bichle o zahradničení, k tomu zapla Google a hledala „babské“ rady. Jakože ekologické, chemii jsem odmítala.
Proud vody, že se spláchnou? Ok, zapla jsem hadici a sprchovala rostlinky. Sláva! Rostlinky čisté a bylo to tak jednoduché, že? Ne. Za dvě hodiny ty potvory vylezly na ty rostliny zpět.
Ok, plán B: Mýdlová voda. Spláchnout a vystříkat mýdlovou vodou. Nic! Tak si říkám, dám tomu čas, než to zabere… Ne, nic ani po pár dnech, naopak se ještě rozšiřovaly.
Sezóna frčela v plném proudu a já začala testovat vše, co jsem našla. Výluhy ze všeho možného (kopřivy, česnek, cibule, skořice, hřebíček…), jíchy, mléko, jedlou sodu, ocet, lepové pásky… a nic.
Mšicová kaše a vzteklina ve skleníku
Naštvaná, s pocitem deroucího se šílenství v mé hlavě, jsem to po několikatýdenním boji stále nevzdávala. Říkám si, že to asi dělám špatně, tak jsem si do kyblíku dala mýdlovou vodu, vzala houbičku a že všechny ty listy otřu. Prostě manuálně odstraním mšice z listů a tu vodu pak spláchnu do kanálu.
Po třech hodinách omývání každého blbého lístečku jsem už byla jak v tranzu, nevnímajíc svět okolo. Do toho mě ve skleníku přišel navštívit muž s větou: „Co bude k obědu?“…
No, myslím, že jsem na něj zavrčela jak divoké zvíře se vzteklinou: „K obědu? Co asi? Mám tady v kýbli mšicovou kaši!“
Měla jsem je všude - na rukou, obličeji, zádech, nohách, prostě všude (jelikož už ty rostliny byly veliké a nějak se mezi nimi proplétat musím). Po pěti hodinách bylo dokonáno. Tohle musí zabrat!!
… Ehm, ne. Nezabralo. Během několika dní byly zpět!
Ponížení u regálu s chemií
Já se ale nevzdávám! Potlačila jsem své přesvědčení, ušlapala ego a poníženě jsem tedy šla pro chemii do obchodu. U regálu s insekticidy jsem měla pocit, že mě ostatní nakupující nepřetržitě sledují a vidí mou vnitřní hanbu z mého selhání být eko-bio zahradník.
Jako bych slyšela jejich opovržení v myšlenkách: „Tsch, nedokáže si poradit s broučkem, radši sahá po chemii, zahradník úplně na prd, ničitel přírody a života, styď se…!“
Je mi jasné, že to bylo mé vyhrocené šílenství z neúprosného boje s tou potvorou, ale i tak jsem byla rudá až za ušima. Vzala jsem pár různých balení, zaplatila a rychle pelášila domů.
Hned jsem se pustila do práce - postřikovač, naředit a jde se na ty mrchy! Tohle musí zabrat! Ne, nezabralo. Byly tam i za týden, i za dva. Tak jsem zkusila jiný přípravek a zase nic.
S nervovým tikem v oku jsem přemýšlela, co ještě jsem nevyzkoušela? Česneková svíce! Jdem na to! Vyplynuju ty potvory! Ne, nic! Zase nulový účinek.
Vztek jsem si slovně vybíjela na blbej aksamitník, který tam byl rozrostlý po celém obvodu obrubníku: „K čemu tady sakra jsi! Máš ty rostliny chránit!“ A pak kouknu blíž a to snad není možný, oni ti paraziti byli i na aksamitníku! Kytky byly úplně celý obsypaný, další a další kolonie těch breberek.
To není možný! Proč tady a proč já? Jak to, že jinde po zahradě nejsou, jen v tomhle blbým skleníku?!
Už mi došly nápady, jak ty mšice zlikvidovat, zbývala akorát ještě jedna věc – fólie na zemi odrážející světlo (prý že to mšice mate a ony jdou pryč). Fólii jsem neměla, ale použila jsem alobal. Několik rolí jsem rozprostřela na půdu, až jsem pokryla celou plochu skleníku. Můj poslední výkřik zoufalství do tmy.
Co myslíte? Samozřejmě to nezabralo.
Zrada v živočišné říši
A kde jsou vůbec berušky? Vždyť jsem jich sem musela naházet snad stovku! Hledám tedy berušky mezi koloniemi mšic a najednou jsem jednu našla. Seděla si tak na listu a hádejte co?
Na berušce se vozily mšice! To je jako by gazela osedlala lva! Normálně se na berušce vozily, jakoby nic, úplná pohoda!
To byla má poslední kapka! Rezignuju! Ale jen tak to nenechám, budete trpět, vy radioaktivní potvory!
Vzteky jsem vytrhala všechno! Papriky, rajčata, afrikány, prostě vše, co tam bylo. Naházela jsem to venku na hromadu, proházela to suchými větvemi, polila podpalovačem…
Přichystala jsem si židličku, otevřela portský, jo a ještě jsem si napíchla buřt na klacek (přece jen je zákaz pálení bioodpadu, ale prý rekreační oheň zapálit můžu, tak kdyby náhodou šla okolo nějaká netykavka, tak mám buřta na klacku).
Portské, plameny pekelné a zlá královna
Usadila jsem se, nalila si sklenku a tu hromadu podpálila. Přísahala bych, že jsem slyšela každé lupnutí těl těch blbých potvor v ohni a byla to pro mě rajská hudba.
Poznámka mého muže, že portské je dezertní víno a že se pije jen decka a já že mám už půl flašky v sobě, mě nijak nevzrušovala. Každá sklenička byla za každý měsíc utrpení, které jsem strávila bojem s těmi mrchami.
Tak si tak sedím u ohně, v jedné ruce víno, ve druhé ruce klacek s buřtem a připadala jsem si, jako bych seděla na trůnu s žezlem a jablkem a páchala vyvražďování národa jako zlá královna. V mysli mi jen zněl zákeřný smích „muhehe“, že nakonec jsem ty potvory stejně vyhladila a ještě si zatančím na vašem popelu, vy bestiální kaziči snů o krásném mírumilovném zahradničení.
Nový rok, nová strategie (Černobyl Edition)
Tento rok jsem k tomu přistoupila jinak, a jestli to ani tentokrát nezabere, tak buď začnu hledat výživovou hodnotu mšic (že bychom je začali chovat na jídlo), nebo začnu hledat historii stavby tohoto skleníku, jestli není třeba postavený z betonu dovezeného z Černobylu, který těm potvorám dodává superschopnost přežít.
Tento rok jsme vyvezli veškerou zeminu ze skleníku, nahradili ji, prosypali dusíkatým vápnem, vyčistili skla, spáry, betony, nabílili vápnem, vykouřili sirnou svící, ještě tam přijdou lepové desky ve všech barvách, co snad existují, všude to vysypali práškem proti mravencům a mám na ně nachystaný i bufet.
Takže to snad tento rok klapne.
Malé shrnutí na závěr:
- Co NEZABÍRÁ na mšice: Aksamitník, berušky, výluhy, jíchy, česnek, mýdlo, mléko, olej, soda, vykuřovadla, alobal, proud vody, ba ani chemie...
- Co ZABÍRÁ na mšice: Plameny pekelné!
Nikdy se nevzdávejte a hlavně se z toho nepo… víte co. Nejste v tom sami.
A jak bojujete se mšicemi vy? Máte nějaký zaručený recept, nebo letos také chystáte zápalky a portské? Napište mi do komentářů!
