(Ne)vychované děti dnešní doby: Kdo ale vychoval generaci dnešních rodičů?

„Rozmazlený spratek,“ kroutí hlavou babička nad dítětem, které se zrovna vzteká v obchodě, protože nedostalo hračku. „Za nás by dostal na zadek a byl by klid. Dnešní děti jsou rozmazlené sněhové vločky a rodiče jim všechno dovolí.“ Znáte to taky? Nedělní obědy, kde se probírá „zkáza dnešní mládeže“, mívají obvykle velmi podobný scénář. Málokdo už se ale podívá do jednoho zásadního zrcadla. Kdo vlastně vychoval ty rodiče, kteří dnes vychovávají ony „slabé a rozmazlené“ děti? Jablko nepadá daleko od stromu. A možná je na čase se zeptat, proč to ti „slabí“ rodiče dělají úplně jinak než jejich vlastní matky a otcové - starší generace totiž vlastně kritizuje produkt vlastní výchovy.

Dnešní generace rodičů nezačala vychovávat děti „jinak“ z rozmaru nebo z lenosti. Dělají to proto, že si moc dobře pamatují, co v nich „stará“ výchova zanechala. Člověk si moc dobře pamatuje své emoce a pocity, i když je v dětství musel potlačovat. Ve většině případů jsou to přesně ty pocity, které nemohly projevit a které utvářely následně jejich negativní vzorce chování v dospělosti a začaly jim komplikovat život. Naštěstí se tato generace začala o tato témata zajímat a začala s nimi něco dělat.

Věty typu „nebreč, vždyť o nic nejde“, „kluci nepláčou“ nebo „nebuď přecitlivělý/á“ naučily celou generaci jediné věci: emoce je nutné potlačit, jinak přijde trest nebo posměch. A co se s takovými lidmi následně děje? Jsou otupělí - i když cítí spoustu emocí, nedokáží je projevit, ať už ze studu, nebo proto, že to v nich vyvolá silný pocit nepatřičnosti, popř. pocit, že přijde onen trest. To vše následně ovlivňuje celý jejich život, ať už partnerský, kdy nedokáží udržet vztah, jelikož je v něm citová nevyjádřenost, nebo jsou v celkovém životě vnímáni jako chladní lidé.

V jiném příkladu bylo vyžadováno ono „poslušné a hodné“ dítě a vymáhalo se to všemi možnými prostředky - tresty, ponižováním i fyzickým násilím, které ono dítě zlomilo a zformovalo do „poslušné bytosti“. Co si z toho následně tato generace vzala do dospělosti? „Musím být poslušný a pak mě ocení, za jakoukoli neposlušnost přijde trest.“ A pak se divíme, proč lidé setrvávají v toxických vztazích nebo v zaměstnání, kde jim s prominutím ostatní kálejí na hlavu. Oni přitom cítí, že je to špatně, a někdy s tím bojují spousty let, aby se z takových vzorců vymanili, naučili se říkat prosté „ne“ a přestali být oním poslušným dítětem.

„My jsme měli přirozený respekt, protože jsme byli dobře vychováni, dnešní děti nemají k ničemu úctu a respekt.“ Opravdu to byla úcta a respekt? Nebo násilně vybojovaný tlak na poslušnost? Dříve se vesměs poslouchalo na slovo, ale ne z úcty, nýbrž ze strachu z trestu, křiku nebo ponížení. Dítě sice sklaplo podpatky, ale uvnitř se třáslo. Občas byly vidět velké nesrovnalosti mezi vnějším a vnitřním světem. Vezměme si například nějakou často zmiňovanou „autoritu“, třeba učitele nebo starší lidi, ke kterým „má mít“ dítě úctu. Co když daná autorita dítě ponižovala, nechovala se k němu fér a zesměšnila ho? Když se pak dítě ozvalo, protože cítilo, že to není správné, co se stalo? Bylo pokáráno za to, že je špatné a neposlušné. Někdy přišel i fyzický trest k upevnění oné moci a vytvoření „respektu“, popř. bylo dítě ještě donuceno autoritě poklonkovat a poníženě se omlouvat.

Dítě nemohlo mít názor, vlastní pocit, nemohlo se zastat samo sebe, prostě jakkoliv se projevit vůči slepé autoritě. Bylo prostě poníženo na nižší post - i když reálně bylo třeba v právu. Navenek to sice bylo poslušné dítě projevující respekt k autoritě, ale uvnitř bylo plné pocitů nespravedlnosti, donucení, strachu a ponížení. Většina dříve zmiňované úcty a respektu totiž nevycházela z uznání dané osoby jako takové, za její zásluhy, činy nebo chování, ale pramenila čistě ze strachu a donucení.

„Co by tomu řekli lidi? Hlavně žádnou ostudu.“ Problémy a jakékoliv klopítnutí se automaticky zametalo pod koberec. Masky bezchybnosti si před okolním světem nasazovali nejen dospělí, ale k téže přetvářce nemilosrdně nutili i děti. Vznikala tak klasická „veřejná tajemství“ - všichni sice věděli, že doma něco nehraje, ale nesmělo se o tom mluvit, protože „se to přece nedělá“.

Ať už šlo o alkoholismus, domácí násilí, nevěry, nebo „jen“ o horší známky ve škole, všechno se urputně tutlalo. Navenek se hrálo divadlo na dokonalou rodinku, u které žádné stíny neexistují. Místo toho, aby se rodina postavila problémům čelem a aktivně je řešila, dělala, že nevidí slona v místnosti. A to všechno jen ze strachu: „Co by tomu řekli sousedé, co na to rodina?“

Co si z takového prostředí odneslo dítě do dospělosti? Vzorce hluboce zakořeněné v neupřímnosti. Dítě se naučilo, že problémy je nutné potlačovat, tvářit se, že je všechno v pořádku, a hlavně si nikdy, za žádných okolností neříct o pomoc. V dospělosti pak takoví lidé neumějí řešit krize - buď před nimi utíkají, nebo je dál úporně tají, protože se bojí odsouzení. Navenek úspěšní a usměvaví, uvnitř vyčerpaní z neustálého udržování fasády, která se každou chvíli může zhroutit.

Stará škola často zaměňuje poslušnost za dobrou výchovu. Poslušné dítě je sice pro okolí nesmírně pohodlné - nezlobí, křičí potichu, vyhoví. V dospělosti z něj ale často vyroste člověk, který neumí nastavit pevné hranice, nedokáže říct „ne“, trpí úzkostmi a neustále se bičuje za to, že není dost dobrý. Nebo se stane pravý opak: člověk je tak moc zocelený a zformovaný tvrdou výchovou, až se z něj stane narcistický a chladný pedant, protože jinak se s tím v dětství nedokázal poprat a přešel do obranného extrému.

Dnešní rodiče, kteří přesně takhle vyrůstali, ale nechtějí, aby jejich děti prožívaly stejné vnitřní pocity. Chtějí, aby měly možnost volby. Tito rodiče si moc dobře pamatují, jaké emoce to v nich vyvolávalo, a jako každý rodič chtějí pro své děti to nejlepší. Právě proto se snaží o změnu výchovy - aby jejich děti nemusely prožívat to, co se na nich samých tolik podepsalo a co se jim nelíbilo.

Cílem článku není starou generaci odsoudit - dělali to nejlepší, co v dané době a s informacemi, které měli, uměli. Často jen opakovali vzorce svých vlastních rodičů. Každá doba je jiná, každá generace má svá úskalí a nastavuje si nová pravidla a postupy. Jako lidé se vyvíjíme a je dobře, že generace dnešních rodičů se snaží pracovat s chybami minulosti, které sami na sobě pocítili.

Respektující výchova není o tom, že dětem všechno dovolíme a zanedbáváme hranice. Je to o tom, že dětem dáváme bezpečný přístav. Dnešní děti nejsou slabší - jen mají odvahu projevovat to, co my jsme museli dusit v sobě. A to je vlastně obrovský úspěch generace, která je teď tak kritizována.

To, jestli je „dnešní výchova“ to pravé, ukáže stejně až čas. Možná za dalších půl padesát let, nebo i dříve, se ukáže, že ani tento směr nebyl úplně bezchybný a naše děti budou psát články o tom, že jsme je moc zahltili emocemi. Kdo ví, to ukáže až čas.

Nesuďme proto dnešní generaci rodičů a dětí, kteří se snaží pracovat s tím, kde cítili křivdu, a zkoušejí to dělat jinak. Přijměme i fakt, že dnešní rodiče byli dětmi oné starší generace, která teď srší kritikou na „nevychované děti“ a „neschopné rodiče“. Ona generace vychovala tyto rodiče, a ti se s tím museli poprat a začít to dělat jinak, protože v životě cítili obrovský nekomfort.

Možná ta dnešní kritika pramení právě z nekomfortu starší generace, která podvědomě tuší, že tehdy možná nebylo všechno úplně v pořádku, ale stále si to není schopna přiznat. Drží se dogmat své výchovy a - podobně jako malé děti - jde do opozice, jen aby si nemusela sundat masku a připustit, že ne všechno bylo tak růžové, jak se zdálo. Nikdo jim to nevyčítá, byla prostě jiná doba, jiná pravidla, jiný režim a byl to tehdy „standard“. Ale nenuťte dnešní generaci v tom setrvávat, když jako dospělí dokáží přesně posoudit své pocity z dětství a snaží se, aby jejich vlastní děti tohle už nezažívaly.