Článek
Termín mého čtvrtého porodu se neúprosně blíží a v hlavě se mi vynořují vzpomínky na můj první porod před téměř dvaceti lety. Porod, který zásadně ovlivnil všechny ty následující. Tenkrát mě zaškatulkoval do role „nerodičky“ - té, která to měla „lehké“, neodmakala si to a vlastně ani neporodila, protože měla císařský řez.
Ono ale není všechno tak růžové a sluncem zalité, jak si někteří myslí. Většina žen, které rodily sekcí, by si z celého srdce přála porodit přirozeně. Jenže to někdy prostě nejde. Žena může být sebevíc zdravá, a stejně mohou nastat situace, kdy porod zkrátka nepostupuje a je nutné zvolit operační sál. Jenže právě touto operací se žena dostává do kolotoče řečí o tom, že vlastně nerodila, že byla líná, že si to neodpracovala a že snad ani není pořádná matka, když dítě nepřivedla na svět přirozenou cestou.
Po takových „chytrých řečech“ si člověk občas připadá jen jako prachsprostý inkubátor, který snad ani nemá právo na vlastní dítě, protože si ho „nezasloužil“. Znevažování porodu sekcí je bohužel stále neuvěřitelně aktuální téma. Útočí na tu nejcitlivější část ženské duše - vyvolává pocit, že jako žena selhala.
Dvacet let staré vzpomínky mi stále kolují v hlavě a vyvolávají ve mně spoustu bolestných otázek: Byla jsem opravdu tak neschopná? Líná? Málo silná? Můžu za to já, že porod nepostupoval? Dělala jsem něco špatně? Nejsem dostatečně ženou? Nebo to byla nešťastná souhra okolností? Přístup porodnice a personálu? Nedostatek informací?
Kdo ví. Každopádně ten první porod zásadně ovlivnil i mé další porody, které musely proběhnout rovněž sekcí, a i teď mě čeká plánovaný císařský řez. Dnes už s tím bohužel nic nenadělám a vím, že plánovaná sekce je pro mě i pro miminko tou nejbezpečnější a vlastně jedinou cestou. Jen mě nesmírně mrzí, že ten první zážitek musel všechno takhle poznamenat a i po dvaceti letech mi v hlavě visí jako strašák ve skříni.
Místo podpory první facka hned v sanitce
Mé první těhotenství probíhalo zcela normálně. Já i miminko jsme byli zdraví, bez jakýchkoliv komplikací, zkrátka všechno tak, jak má být. Už jsem asi týden přenášela a každou chvíli očekávala příchod miminka na svět.
Když mi na Velikonoční neděli kolem čtvrt na jedenáct večer praskla voda, byla jsem šťastná, zároveň nervózní, ale hlavně neuvěřitelně natěšená. Konečně! Započal proces, na který jsem se těšila a byla připravená zvládnout úplně cokoliv. Zavolali jsme sanitku, že mi před chvílí praskla voda a že začínám rodit.
Sanitka přijela tak rychle, že jsem se pomalu ani nestačila připravit. Plodové vody bylo obrovské množství - přišlo mi to, jako by někdo naplno otočil kohoutek ve sprše. Nebyl čas na nic, tak jsem jen smotala čistý ručník, šoupla ho mezi nohy, aby po mně nezůstávala cesta jako po rozlitém kýblu vody, partner popadl tašku a vyrazili jsme dolů. Oba natěšení, se špetkou strachu a nervozity z toho, co přijde, ale v jádru opravdu šťastní, že už je to tady.
Jenže první studená sprcha přišla hned při nástupu do sanitky. Záchranáři na nás vyjeli s tím, proč voláme tak brzy, když jsem prvorodička a mám ještě spoustu času. Kam prý pospícháme? Ale že mě tedy do té porodnice odvezou.
Když už jsme nastupovali, v zápětí nás zastavili s tím, že se mnou může jet buď partner, nebo taška do porodnice - obojí se prý nevejde. Partner to naštěstí vyřešil pohotově: řekl, ať vezmou tašku a že se do porodnice hned dopraví sám s pomocí rodiny, protože věci by nám neměl potom kdo přivézt.
Já si v duchu jen říkala, že mají asi blbou směnu, možná toho měli ten den moc a jsou už z toho otrávení a nepříjemní. A tak jsem se prostě jen těšila, až mě přivezou do porodnice a bude klid.
Místo empatie zákaz pohybu a přednáška o vložkách
Příjezd do porodnice byl v podstatě ve stejném duchu jako cesta sanitkou. Sestry mě hned osočily, proč jedu tak brzo, když jsem prvorodička. No ale holt ať už tam zůstanu, když už jsem přijela, že mi natočí ozvy. Tašku odložily bokem, vzaly si těhotenskou průkazku s tím, že mě tedy napojí.
Ještě předtím zkontrolovaly, co mám na sobě. Jelikož jsem byla v noční košili, přišla otázka, zda mám kalhotky a porodní vložku. Odpověděla jsem, že ne, že mi teče obrovské množství plodové vody a mám mezi nohama ručník. Okamžitě na mě vyjely, že mám mít přece vložku a kalhotky. A proč to nemám? To snad nevím, že by to žena měla mít?
Já to samozřejmě věděla, jenže jakákoliv vložka by ten příval vody neměla šanci zastavit. Po pár minutách přednášky o vložkách a mého marného vysvětlování jsem to už nevydržela a vytáhla totálně promáčený ručník, ze kterého voda doslova kapala a vypadal, jako bych ho zrovna vytáhla z bazénu. Teprve pak přestaly, daly mi nemocniční kalhotky s vložkou i podložky pod tělo a napojily mě na monitor.
V tom chaosu zbytečného dohadování jsem ani nestihla postřehnout, že mi začaly pravidelné kontrakce po deseti minutách. Sestry natočily ozvy, mezitím dorazil partner, ale toho okamžitě poslali domů. Prý to bude ještě dlouho trvat, tak ať tam netrčí, že mu zavolají. Mě poslaly čekat vedle na pokoj.
O hodinu později už kontrakce sílily a přicházely po pěti minutách. Snažila jsem se to rozchodit, ale pokaždé přišla sestra a poslala mě zpátky do postele, ať se raději vyspím a nepochoduji tam - co kdybych náhodou upadla? Zahnaná do postele, s kontrakcemi po čtyřech až pěti minutách, jsem samozřejmě spát nemohla. Každá vlna byla silnější a silnější. Několikrát jsem šla za sestrami s tím, že jsou bolesti opravdu silné a v krátkých intervalech, ale opět mě odbyly: „To je v pohodě, jste prvorodička, máte čas, jděte si lehnout.“
Tak jsem na tom pokoji strávila sama zhruba čtyři hodiny. Pokaždé s tím samým závěrem: mám čas, mám ležet a spát.
Plastová židle, vyčerpání a cesta na sál po svých
Až ve čtyři ráno mě poprvé prohlédl doktor. Kontrakce šly po dvou minutách, byla jsem otevřená na 7 centimetrů. Teprve pak dal pokyn sestrám, ať mě připraví. Na moji otázku, zda už mohu zavolat partnerovi, přišla zase odpověď, že ne, že je čas a ještě to potrvá.
Postoupila jsem tedy na další pokoj. Následoval kolotoč s klystýrem, řeči o tom, proč ze mě pořád teče tolik vody, převlékání a neustálé komandování, ať nepochoduji a lehnu si, že můžu uklouznu. Po hodině přišla sestra s dotazem, jestli nechci do sprchy. To jsem samozřejmě uvítala, protože bolesti už byly obrovské. Jenže sotva jsem zapnula vodu a dvakrát si přejela po zádech, už mě zase vyháněly, že to stačí, že tam nebudu přeci sedět celou dobu (byly to asi dvě minuty).
Konečně se objevil paprsek naděje - kolem půl šesté ráno jsem mohla napsat partnerovi, aby přijel. Dorazil rychle a společně jsme přešli do třetí místnosti, takzvaného „porodního pokoje“. S pokojem to ale nemělo společného vůbec nic. Byl to chladný sál s porodním křeslem, které se tyčilo skoro do výšky mých ramen, všude okolo skříňky se zdravotnickým materiálem a vedle křesla pár židlí spolu s jednou plastovou toaletní židlí s dírou uprostřed.
Na porodní křeslo jsem musela téměř šplhat. Tam mě jen vyšetřili, zjistili otevření na 8–9 centimetrů a hned jsem měla zase slézt. Kontrakce přicházely skoro po minutě a ja měla sedět na té plastové židli a čekat, abych to tam „nezaneřádila“, protože ze mě při každé kontrakci stále vytékala plodová voda. Sedět rovně jako ve škole na tvrdé plastové židli s dírou, v šílených bolestech a snažit se být v klidu - to zkrátka nešlo. Jedinou útěchou mi bylo, že už u mě byl partner.
Takhle to pokračovalo další čtyři hodiny. Kontrakce se slily do jednoho nezastavitelného proudu bolesti. Byla jsem už plně otevřená, přelézala z křesla na plastovou židli a zpět každou půlhodinu. A miminko stále nešlo ven. Byla jsem natolik vyčerpaná z neustálého přelézání, ležení v pozoru, sezení v pravém úhlu a poslouchání řečí, proč pořádně netlačím, když jsem plně otevřená, že už jsem neměla sílu absolutně na nic.
Až nakonec zavolali novou doktorku. Ta mě ihned prohlédla a poslala na akutní sekci. Připravené to měli poměrně rychle, oznámili mi, že provedou císařský řez, a já to v tu chvíli vzala jako obrovskou úlevu. I na operační sál jsem si ale v silných kontrakcích musela dojít sama přes celou chodbu - nikdo mě tam neodvezl.
Když jsem tam došla, musela jsem znovu šplhat na vysoký úzký studený stůl, lehnout si do pozoru a poslouchat poznámky, ať se tolik nevrtím. Jako by šlo lehnout si rovně v bolestech a kontrakcích naprosto klidně a nehybně. Připadalo mi to jako věčnost. Nakonec přišla záchrana v podobě celkové anestezie. Konečně jsem mohla vypnout - nevnímat řeči, polohy, rozkazy ani bolest.
Macek na světě a kruté procitnutí do reality po operaci
Probrala jsem se necelé dvě hodiny po zákroku, když mi přinesli miminko, abych se na něj podívala a poprvé ho přiložila k prsu. Byl to pořádný macek. Ještě jsem neznala přesné míry, ale už mi začínalo být jasné, proč to nešlo. Při mých 163 centimetrech výšky jsem porodila chlapečka s váhou 4 200 gramů, délkou 58 centimetrů a obrovskou hlavičkou. Mohla jsem tlačit, jak jsem chtěla, ale v mém těle zkrátka nebyl prostor takhle velké dítě vytlačit. Neprošlo by tam ani s nástřihem, ani s pomocí jakýchkoliv pomůcek - možná leda za cenu polámané pánve. Neměla jsem přitom těhotenskou cukrovku ani jsem nebyla obézní, celé těhotenství probíhalo naprosto v normě. Nikdo v té době netušil, že miminko bude v porovnání s mou fyziologií tak obrovské.
Miminko bylo naštěstí úplně zdravé, bez novorozenecké žloutenky, hned se krásně přisálo a i mléko se spustilo bez problémů. Všechno kolem malého bylo v naprostém pořádku a dítko prospívalo.
No a já? Mě sužovaly vysoké horečky blížící se ke čtyřicítkám a kruté bolesti. Poprvé jsem vstávala až třetí den, kdy neohlášeně přišla sestra s tím, že jdeme vstávat. Zvedla jsem se po třech dnech neustálého ležení a okamžitě padla zpátky do postele, protože se mi hlava zatočila jako na centrifuze. Sestru to ale neodradilo - počkala pět minut a zkusily jsme to znovu.
Nakonec se mi to podařilo a teprve v tu chvíli jsem naplno zjistila, jak strašně jizva bolí a k čemu všemu vlastně břišní svaly používám. Otáčení, zvedání, chození, poposednutí - zkrátka jakýkoliv pohyb byl doprovázený ostrou bolestí. A nedej bože smích, kýchání, smrkání nebo kašel! To jsem měla pocit, že ze mě přes tu jizvu vypadnou všechny vnitřnosti. Musela jsem se naučit úplně znovu pohybovat a přemýšlet nad každým krokem s maximální obezřetností k operovanému břichu.
Do toho stále přetrvávaly vysoké horečky a péče o novorozence. Sestry z neonatologie mi ho naštěstí na noc ještě braly k sobě na oddělení, protože fungovat ve čtyřicítkách, s bolestmi a na pokraji mdlob zkrátka nešlo. Horečky nakonec ustaly po čtyřech dnech, pohybovat jsem se jakžtakž naučila a z hospitalizace nás propustili sedmý den.
Tím to ale zdaleka neskončilo. I když jizva po pár týdnech vypadala navenek zahojená, vnitřně byla stále velmi citlivá. Všechno se ustálilo až tak po půl roce, kdy jsem konečně mohla fungovat normálněji a nemusela se při každém pohybu ohlížet na své břicho.
Místo empatie kaskáda příkazů a trauma, které si nesu dodnes
Když to vezmu zpětně po skoro dvaceti letech, stále nevím, v čem přesně byla ta chyba, že jsem se dostala do škatulky „nerodičky“ jen proto, že jsem měla sekci. Celý průběh - až na to konečné vytlačení - jsem si přece odžila. Od prasklé vody přes několikahodinové bolesti v silných kontrakcích až po marnou snahu tlačit. Provinila jsem se snad tím, že se mému miminku u mě tak dařilo a vyrostlo ve velké, silné a zdravé dítě? Prospívalo až tak moc, že prostě nemohlo projít porodními cestami. Jsem kvůli tomu méně ženou? Možná jsem si měla sama dolámat kosti v pánvi, abych porodila přirozeně a zasloužila si tak v očích ostatních titul rodičky a plnohodnotné matky.
To samozřejmě nic nemění na tom, jak se tehdy personál nemocnice choval. Samé příkazy, poučky a shazování: Ležte! Spěte! Seďte! Nechoďte! Nevrtěte se! Držte! Vlezte tam! Slezte! Sedněte si! Tohle nesmíte! Tohle musíte! Neříkejte, že to nejde! Vy to nevíte? Jedete moc brzo! Nehysterčete!
Možná kdyby byl tehdy přístup jiný, tělo by reagovalo jinak. Lidský organismus je fascinující. I když bylo dítě na mou postavu obrovské, kdybych nebyla v neustálém stresu z rozkazů, co musím a nesmím, a z nuceného ležení či sezení v pozoru, možná by to nakonec šlo. Nebo kdyby se lékaři podívali pořádně a dítko včas ultrazvukem změřili (v té době na to možnosti rozhodně měli), předešlo by se nemístným řečem na sále o mé „nespolupráci“, neschopnosti a o tom, že „to přece musí jít“. Mohli začít pracovat s informací o větším dítěti a přizpůsobit tomu celý průběh.
Co by bylo kdyby, to už nemá smysl rozebírat. Jen pevně doufám, že dnešní přístup k rodičkám je už úplně jiný.
Jelikož mé další dva porody probíhaly také sekcí, viděla jsem rozdíl v péči, i když to časově nebylo tak daleko od sebe - poslední sekci jsem měla před 16 lety. O něco lepší to bylo, ale myslím, že hlavně díky tomu, že jsem rodila v jiné, nově postavené porodnici v našem městě, kde se na rodičky dbalo přece jen více.
Každopádně ten první porod ovlivnil všechno, co následovalo. Když se blížil druhý, už jsem necítila žádné nadšení ani těšení jako poprvé. Měla jsem jen strach, byla jsem nervózní, v duchu se připravovala na ignorování nemístných poznámky a v podstatě jsem nebyla schopná se na blížící se porod psychicky naladit. Ten pak skončil také sekcí, protože se začala projevovat stará jizva a ostře bolet. A třetí sekce už byla plánovaná. Sice nebyla doprovázená kontrakcemi jako ty dvě předchozí, ale zotavování po operaci probíhalo stejně těžce.
Teď mě čeká čtvrtá sekce. Místo na samotný „porod“ se tentokrát připravuji hlavně na pooperační dění a fungování. Chci lépe zvládnut všechno, co bude následovat, a dokázat fungovat bez obtíží dříve než až po několika měsících.
Žádná sekce není „snazší cesta“. Respektujme se navzájem
Docela mě po tom všem mrzí, když se ke mně dostane názor, že je porod císařským řezem jednodušší, lehčí, že jsou ženy líné či neschopné, nebo že si to zkrátka jen chtějí usnadnit. Není to pravda.
Oba způsoby porodu mají svá úskalí. I kdyby žena při plánovaném císaři nezažila samotné bolesti a kontrakce před porodem, věřte mi, že po operaci si to vybere plnou měrou - a to po několik dlouhých týdnů. Všechna ta omezení a bolest při každém sebemenším pohybu či činnosti jí tento „jednoduchý neporod“ neustále připomínají.
Ať už je důvod pro sekci jakýkoliv - zdravotní komplikace, ohrožení matky či dítěte, otočené miminko, nepostupující porod, nebo zkrátka jen příliš velké miminko - neodsuzujme tyto ženy. I zdravá žena s naprosto normálním průběhem těhotenství se může souhrou okolností dostat na operační sál.
Respektujme všechny mámy a neznevažujme jejich ženskost na základě předsudků, že je to takhle „snazší“. Nemusí být. Možná je to naopak někdy mnohonásobně těžší - jak po fyzické, tak po psychické stránce.
