Závislost, která nejde léčit. Vítejte v Klubu anonymních zahradníků

Všechno to začíná naprosto nevinně. Člověk si pořídí dům se zahradou a řekne si: „Bude tu trávník, starý skleník dám trochu do pucu, zasadím si pár rajčat, paprik a k tomu nějaké bylinky. Pohoda, čistá hlava, relax.“

Jenže pak se probudíte o rok později v pět ráno, stojíte v pyžamu při rozbřesku, mžouráte očima na sebemenší element připomínající slimáka, kterého chcete lapit, a u toho vlídným hlasem uklidňujete sazenice zeleniny a květin, že je od těch nájezdníků ochráníte. V hlavě vám začne blikat varovná kontrolka, že tohle už dávno není relax. To je regulérní diagnóza.

Nutkavá, často nekontrolovatelná potřeba rýpat se v zemi a nakupovat rostliny, o kterých ani nevíte, kam je dáte. Projevuje se také neustálou kontrolou nad prostředím a všemi živočichy nacházejícími se na zahradě. Co kdyby některý z nich byl škůdce a chtěl vám sežrat rostlinu, jejíž jméno sice ani neznáte, ale koupili jste ji ve večerce při nákupu rohlíků jen kvůli tomu, že jste již tři dny nebyli v zahradnictví?

Neschopnost určit si míru, kolik rostlin už je dost. Nedokážete přestat včas, čas se pro vás stane nepodstatnou fyzikální veličinou a prakticky přestane existovat. V mžiku se z poledního sluníčka ocitnete s čelovkou na hlavě v pozdních večerních hodinách, protože tahle rostlina přece potřebuje nutně přesadit na jiné místo. Máte problém dodržet předem stanovená pravidla, a to hlavně rozpočet. Jdete pro jednu bylinku a odcházíte s celým vozíkem a plánem v hlavě na nový záhon. V extrémních případech už před partnerem tajíte, že jste pořídili něco nového a kolik to stálo. Na jeho váhavý dotaz, co to tady roste nového, pak odpovíte, že jste to buď přesadili z jiné části zahrady, nebo že tam to semínko asi jen vyprdnul ptáček a ono samo zakořenilo.

Pro dosažení stejného uspokojivého účinku je potřeba stále větší množství rostlin s intenzivnějšími podněty, jako jsou barvy, vůně či odlišné tvary listů. Budujete větší a větší plochy záhonů, jak se zeleninou, tak s květinami, které zmenšují plochu anglického trávníku na naprosté minimum. Sázíte více a více keřů a stromů, kterým už tolerujete i podzimní opadávání listů, protože se už teď vidíte v podzimním slunci a chladném vánku, jak hrabete listí a u toho popíjíte teplý grog nebo svařáček na zahřátí.

Odkládání domácích prací na dobu neurčitou s heslem „až mě zahrada nebude potřebovat“ se stalo novým nepsaným pravidlem domácnosti. Rodinné vztahy chřadnou, protože už netrávíte společný čas sledováním televize, ale místo toho jste v zájmu zahrady vytvořili takový menší pracovní (zahradní) tábor pro všechny členy domácnosti. Zahrada má zkrátka přednost před pohodovým filmovým odpolednem.

Psychické obtíže, jako jsou úzkost, nervozita či podrážděnost při snaze omezit nákup rostlin či vyhnout se zahradnictví, jsou na denním pořádku. Přidávají se i fyzické obtíže, jako je bolest těla, když pár dní nekopnete rýčem do záhonu, pocení a třes z každého nového plevele, který vzejde v okrasném záhonu, a v neposlední řadě nevolnost a mdloby, když vám partner řekne, že už toho máte dostatek a že zahrada není nafukovací, takže to stačí. (Pozn. autorky: Vždycky se místo najde!)

V důsledku neustálého pobytu na čerstvém vzduchu dochází k nebezpečnému předávkování kyslíkem, což vede k chronické dobré náladě a hrozbě, že se dožijete vysokého věku. Vaše tělo je navíc vystaveno skandálnímu nedostatku toxického stresu a nezdravého sezení u televize. Vy sice tyhle alarmující příznaky vidíte, ale rýč z ruky prostě nepustíte.

Vaše sociální vazby jsou v troskách. Místo toho, abyste šli v pátek večer do baru nebo hospody utužovat kolektiv, sdružovat se s lidmi a legálně si ničili játra pitím alkoholu, sedíte doma, popíjíte domácí mátovou limonádu z vlastní sklizně a plánujete, kam na podzim usadíte kompost. Přicházíte tak o všechny hodnotné drby z okolí, ale ta touha po další sazenici je zkrátka silnější než vy.

Tady už končí veškerá legrace a je potřeba maximálně zpozornět: pokud u sebe objevíte emocionální vztah k jakékoli rostlině, nebo nedejbože zpozorujete, že na ně začínáte vlídně mluvit, na nic nečekejte a okamžitě se přihlaste k léčení do Klubu anonymních zahradníků, dokud není pozdě. Nacházíte se totiž v rané fázi symbiotického spojení s přírodou, odkud je cesta zpět velmi složitá, a pokud včas nezasáhnete, hrozí u vás nevratný rozvoj trvalé úcty, respektu, a dokonce hluboké lásky k přírodě, ze které už vás nevyléčí ani ten nejlepší psycholog.

Ahoj, jmenuji se Alex a jsem závislá na zahradničení. Mám ráda letničky všech barev, vysoké trvalky a domácí zeleninu. Je na čase si konečně přiznat, že mám problém, a jsem moc ráda za přijetí do tohoto Klubu anonymních zahradníků. Celý tento text je samozřejmě myšlený s nadsázkou, velkou ironií a humorem, ale ruku na srdce - kolik z nás v tom lítá taky? Nebojte se, v tomhle klubu vás nikdo soudit nebude! Představte se v komentářích a přiznte svou největší zahradní závislost. Pojďme se společně pobavit a zasmát nad našimi úlety, abychom si tu závislost trochu zpříjemnili a vnesli pořádnou dávku zábavy do našich všedních životů. Těším se na vaše příběhy!