Zelená kamufláž: „Rychlokvašky“, které zaplní zahradu

Mít dokonalou zahradu je sen snad každého z nás. Ideálně bez práce, bez bankrotu a bez věčného opečovávání. Realita je ale bohužel jiný oříšek. Své o tom vím - když jsme se před dvěma lety přestěhovali do nového domu, čekalo nás 1500 metrů čtverečních zanedbané džungle.

Moje prvotní nadšení vystřídalo rychlé vystřízlivění. Ať jsem sázela cokoli, výsledek byl jako plivnutí do oceánu. Na tak obrovské ploše máte v podstatě jen dvě možnosti: buď vysázet horentní sumy za profesionální realizaci (což u nás doma prohrálo v souboji s rekonstrukcí interiéru), nebo se smířit s tím, že na efekt „jako z časopisu“ si počkáte roky, zatímco vaše pidi sazenice se teprve budou rozkoukávat.

S budováním zeleninových záhonů jsem problém neměla - zelenina má svůj jasný řád, místo i čas, a tam jsem spokojená. Jenže zbytek zahrady, kde čekám, až se konečně rozrostou stromy, keře a trvalky, mi začal drásat nervy.

Samozřejmě, mohla bych koupit vzrostlé rostliny s pořádnými kořenovými baly. Jenže při pohledu na cenovky by mě vyšla zahrada dráž než samotný dům s pozemkem. Takže jsem se vydala cestou levných sazenic, semínek a řízků. Ten rozdíl je totiž propastný. Zatímco balení deseti malých sazenic levandule v akci pořídím za 150 korun, za jednu už vzrostlou rostlinu bych do svého desetimetrového záhonu dala 300 až 500 korun za kus. A to je matematika, která prostě bolí.

Vybírám si tedy cestu malých sazenic, ať už jde o trvalky, keře nebo stromky. Jenže realita je pak jasná: než se stane z „pidi“ rostlinky bujný porost, trvá to věčnost. A mezitím? Mezitím mé záhony buď vysychají, nebo je s gustem dobývá plevel. Dvaceticentimetrový keřík, který má jednou mít dva metry, půdu prostě nezastíní.

Zkoušela jsem mulčovat štěpkou i kůrou, ale výsledek? Plevel si stejně našel cestu ven. Napadlo mě použít posekanou trávu, ale narazila jsem na další problém. Náš trávník, který desetiletí nikdo neřešil, je „živnou půdou“ pro všechno možné. Plevel v něm už vynalezl dokonalý evoluční trik: kvete a semení těsně u země, takže ho sekačka nezasáhne. Když jsem takovou trávou zamulčovala nově založený záhon, vypadalo to, jako bych ho záměrně infikovala.

První rok byl jedním velkým bojem. Nekonečné pletí, aplikace selektivních herbicidů a sílící depka z toho, že příroda se prostě nehodlá podřídit mému plánu. Netkanou textilii jsem odmítla používat rovnou, zkoušela jsem tedy aspoň kartony, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, plevel si cestu ven vždycky našel - zvlášť když přišly deště a karton změkl. Výsledek byl pořád stejný: hromada práce, ale ten vysněný pocit „bujné flóry“ nikde.

Po loňské sezóně jsem proto změnila strategii. Minulý rok při jarním předpěstování mi zbylo pár sazenic dýní. Kam s nimi? „Šoupla“ jsem je na jeden volný, původně nezeleninový záhon. A výsledek? Dýně jsou v podstatě „agresivní plevel“ s obřím listím. Během pár týdnů záhon kompletně zakryly, udusily pokusy plevelů se rozrůst a vytvořily hustou zelenou clonu, po které jsem celou dobu toužila.

Začala jsem tedy přemýšlet: jaké další „rychlokvašky“ zasadit, abych dosáhla okamžitého efektu? Hledala jsem rostliny, které rostou jako z vody, zakryjí záhon, nestojí majlant a nevyžadují neustálou péči. A světe, div se, ono to jde!

Pro mě jsou jasnými vítězi dýně, slunečnice, kukuřice a směsi lučního kvítí doplněné těmi nejobyčejnějšími letničkami, jako je měsíček nebo afrikán. Dýně fungují na plochu, slunečnice a kukuřice zase na výšku, a luční směs dodá hustotu a barvu. Říkám jim „kamuflážní rychlokvašky“.

Mám sice svou vizi „dokonalé“ zahrady, ale než se k ní jednou dopracujeme, proč by měly záhony zet prázdnotou? Tyto rostliny vytvoří efekt „domácího pralesa“ během pár týdnů. Stojí pár korun, a pokud si semínka nasbíráte sami, máte je v podstatě zadarmo. Jakmile se uchytí, nastartují raketový růst. Nejde mi o monstrózní úrodu - vůbec mi nevadí, když kukuřice neudělá klasy. Jde mi o to, aby na místě nebyla holá půda, ale bujný porost, který plevel prostě nepustí ke slovu.

Můj favorit číslo jedna. Mají nespočet odrůd a jsou to naprostí mistři v obsazování teritoria. Jejich obrovské listy vytvoří neprostupný stín a šíří se na velkou plochu. A pokud máte menší odrůdy, např. okrasné dýně, ty jdou vést i do výšky. Minulý rok jsem pár menších odrůd dýní šoupla na záhon u plotu; ony se tak rychle rozrostly, že jsem už nemohla záhonem projít, tak jsem jen vzala šlahouny a zavěsila je na náš laťkový plot. Jim se to náramně líbilo a během pár dní porostly celý plot, takže jsme měli takový živý plot z dýní. Udělalo to mezi sousedy docela parádu, bylo to neobvyklé a každý se zastavil se zájmem.

Jarní výsev doma jde neuvěřitelně rychle. Přípravu místa pro pěstování zvládnete levou zadní. Když kádruji kompost (pro jinou zeleninu), ty nerozložené zbytky nevracím do kompostéru, ale vykopu jamku, naházím to tam, přidám trochu zeminy a na to píchnu sazenici (samozřejmě po zmrzlých). Pak už jen zalévám, ale i na to občas zapomenu a vždy mi to mé dýně oznámí samy - když svěsí listy, tak jen vezmu konev, zaliji a během dne se zase vzpamatují. Jakmile zakoření a vytvoří bujné listy, už v podstatě nezalévám a nehnojím, nechávám je svému životu.

Výhodou je, že na ně v podstatě nejdou škůdci. Maximálně jsem se setkala s tím, že mi květy začali ožírat slimáci, ale jakmile už je plod, tak nemají šanci, ta slupka je na ně moc tvrdá. Jiné škůdce jsem na nich nenašla, a to jsme na zahradě v jiných částech měli kolonie mšic, dřepčíků, svilušek atd., ale dýně nějak nechávají být. Samozřejmě nějaký spálený list od slunce či potrhaný mou manipulací jsem hned odstřihla a zas byly pěkné.

Potřebujete přes léto bleskově vytvořit vysokou stěnu? Pak vsaďte na slunečnice. Stejně jako u dýní existuje nespočet odrůd, ale já osobně preferuji ty úplně nejobyčejnější, které najdete v každém „zobu“ pro ptáčky. Na podzim, když nakupujeme směs do krmítek, si prostě hrst semínek odsypu a na jaře je rozházím přesně tam, kde potřebuji v létě výšku. Kupovat drahé pytlíčky se semínky v zahradnictví mi přijde zbytečné - za cenu jednoho malého sáčku máte v ptačí směsi celé kilo „materiálu“.

Pěstování je snadné: slunečnice potřebují hlavně slunce a závětří, aby se v silném větru nezlomily - ideální je tedy vysadit je k plotu. Z jara je potřeba mladé rostlinky ohlídat před slimáky, ale jakmile vytáhnou na 30–40 centimetrů, už se o ně nemusíte starat.

Používám stejnou fintu jako u dýní: vykopu jamku, hodím do ní nerozložený kompost, trochu zeminy, semínka a zaliji. Je ale pravda, že slunečnice jsou „držáci“ - i když jsem je jen tak ledabyle píchla prstem do země, stejně vyrostly. Když pak chytnou výšku, jejich mohutné stonky a obří listy působí až pravěkým dojmem. A ten květ na vrcholu? To je jen zasloužený bonus pozdního léta.

Další ideální rostlina, když potřebujete rychle vytvořit vysokou zástěnu. Díky svým úzkým listům působí jako obří travina - a ono to tak botanicky skutečně je. Kukuřice patří do čeledi lipnicovitých a vypadá jako „zvětšená verze“ trávy, kterou známe z luk. Oproti slunečnicím vytváří spíše sloupovitý efekt, čímž do zahrady vnáší zajímavou vertikální rozmanitost.

Nároky na pěstování? Zase minimální, podobně jako u dýní či slunečnic. Já si ale kukuřici na rozdíl od jiných předpěstovávám doma. Když jsem ji totiž zkoušela sázet rovnou na záhon, buď ji brzy na jaře sežrali slimáci, nebo jsem si ji ve slabé chvilce spletla s plevelem a vytrhla ji.

Teď to dělám tak, že semínka hodím do velkého sadbovače a udržuji je v teple a vlhku. Za pár dní mám sadbovač, který vypadá jako vyříznutý čtverec anglického trávníku. Jakmile mají sazenice 10–15 centimetrů, opatrně je vysadím tam, kam potřebuji. Pak už je to klasika: zpočátku zalévám, a když se chytnou, nechávám je žít vlastním životem.

Afrikány a měsíček lékařský jsou u mě v kategorii květin absolutní vítězové. Vyrostou všude a po sezóně z nich získáte tolik semen, že byste mohli osázet hektarové pole. Loni jsem si koupila po šesti sazenicích od každého a letos už mám vlastní zásobu semen snad na celý život.

Rozhazuji je všude, kde potřebuji rychle zakrýt půdu a vytvořit kompaktní porost - na rozdíl od dýní se totiž nerozlézají do šířky. Sázím je k levandulím, které zatím jen pomalu sílí, na zeleninové záhony, pod slunečnice a kukuřici, nebo do skleníku, aby tam prázdná místa tak rychle nevysychala. Zkrátka všude tam, kde nechci mít holou půdu a nemám čas se o nic starat.

Žádné složité předpěstovávání neřeším - stačí mi semena, můj prst a voda. Udělám důlek, nasypu semínka a zaliju. Nebo jen tak „pocukruju“ povrch záhonu a prsty je lehce zapracuji do země. Celou zahradu takhle zvládnu osít za deset minut a během pár týdnů mám místo prázdných ploch bujný porost.

Na stejném principu funguje spousta dalších květin: vlčí mák, sluncovka kalifornská, šater (nevěstin závoj) nebo brutnák lékařský. A třeba taková divizna? Ta je na „nepohodlná“ místa jako stvořená. Jednu jsem na zahradě měla, a když odkvetla, prostě jsem stonek se semeny nastříhala a rozhodila po koutě zahrady, kam se zatím s prací nedostaneme. Letos jich tam mám celou řadu a krásně vytlačily kopřivy.

Ať už na zahradě potřebujete zakrýt cokoli, možnosti existují. Ať už jde o nevzhledný plot, na který se chystáte až příští rok, betonovou zeď, prázdnou plochu, kde teprve plánujete okrasný kout, nebo třeba hromadu navezené zeminy, kterou „někdy“ zlikvidujete - takových míst je na zahradách spousta. Je škoda je nechat ležet ladem nebo je nechat zarůstat plevelem. Když je takto „prozatím“ osadíte, přestanou být trnem v oku a vy můžete v klidu plánovat a budovat svou vysněnou zahradu postupně.

Zahrada má dělat radost vám a ne abyste byli jejím otrokem vy. Možná moje „rychlokvašky“ nejsou řešením pro výstavní zahradní časopis, ale pro mě jsou symbolem svobody. Místo nekonečného boje s plevelem si raději v klidu vypiju kávu a pozoruji, jak se můj „zelený prales“ mění před očima. S vědomím, že moje skryté poklady v podobě vysněných keřů a trvalek pomalu sílí a rostou - a místo zatím nezeje smutnou prázdnotou.