Článek
V posledních letech se společnost seznamuje a mnohdy potýká s tématy týkajícími se genderu, sexuální orientace a sociálních konstruktů i stigmat s nimi spojenými. Pro mnoho lidí není jednoduché se v nových přístupech a teoriích zorientovat, ať už je akceptují, nebo ne. Jak ale oslovovat děti na hřišti, pokud si nejsme jisti přístupem jejich rodičů?
Tento text nemá být analýzou či metodou k nastavení správného přístupu, ale spíše zamyšlením nad daným problémem.
Nechám ho, ať se sám rozhodne
Ve světě celebrit je moderní nechat samotné dítě rozhodnout o tom, zda chce být vychováváno jako chlapec, či děvče, nebo třeba nebinární osobnost. Já tento přístup respektuji, ale v praxi si ho představuji tak, že rodiče s dětmi prostě nechodí na hřiště, do herniček nebo jiných sociálních skupin, kde je nutné cizí děti nějakým způsobem oslovit.
Mám malého syna, ještě mu nebyly ani dva roky. Denně chodíme na hřiště, kde se potkává s dalšími dětmi. Denně je tedy v interakci s cizími dětmi, na které musím nějak reagovat. A někdy to není jednoduché.
Dnešní maminky jsou samozřejmě rády, že jejich holčičky mohou nosit i modré šaty, a chlapečci naopak třeba fialovou mikinu či tričko s kytičkami. V tak raném věku však není často možné poznat jinak než podle outfitu, zda je dotyčné dítě kluk, nebo holka. Nebo obojí? Nebo ani jedno?
Nedávno se mi tak stalo, že jsem svému synovi na klouzačce, kam zrovna šplhalo i jiné dítě, řekla: „Dávej pozor, chlapeček se chce taky sklouznout.“ No jo, ale co když to nebyl chlapeček? Maminka na něj zavolala: „Máťo, pozor.“ Řekla jsem si, to bude Matěj, má zelené tričko, kostkované kalhoty a krátké vlasy. Až teprve při druhém střídání na skluzavce maminka oslovila své dítě: „Matyldo.“ Mou předchozí narážku na chlapečka přešla tato maminka pousmáním. Zatím se mi nestalo, že by na podobný omyl někdo reagoval roztrpčeně, natož pobouřeně. Ale co když je to jen otázkou času?
Právě proto se zamýšlím nad tím, jak tedy mluvit o těch, kteří svou identitu ještě dle svých rodičů neznají? Vůbec nevyčítám rodičům, že oblékají děti tak, jak je oblékají. Nikdy nevíme, co za tím je. Jestli třeba Matylda nenosí oblečení po starším bráchovi nebo po svém bratranci. Můj syn také nenosí jen modrou a zelenou, ale ráda mu obléknu i žlutou nebo červenou.
Buď, čím jsi?
Musíme si ale přiznat, že současná civilizovaná společnost a současní rodiče jsou i na základě nových studií k výchově v jistých ohledech poměrně benevolentní a i v otázce identity jsou i malé děti často ponechány vlastnímu osudu. Otázka správného oslovení dětí na hřišti tak bude dříve či později velmi aktuální. Jméno a oslovení jsou přece součástí naší identity. A ta se může časem proměnit a definovat.
Proto se ptám, budeme tedy děti oslovovat neutrálně? A časem jim vysvětlíme, že se samy můžou rozhodnout, zda chtějí být tím, či oním?
Nebo je budeme oslovovat tak, jak si samy budou přát? A když zrovna bude mít dítě období hraní si na dinosaury, budeme ho oslovovat jako dinosaura? Některé z nás by to asi bavilo, ale osobně si myslím, že se tím budou nůžky mezi námi rozevírat víc a víc.
Co říci závěrem? Respektujme, pokud se někdo rozhodne své dítě vychovávat genderově jinak, ale nekritizujme ty, kteří se dají raději tradiční cestou. A pokud na hřišti dojde k omylu v pojmenování, přejděme to jako ona maminka s úsměvem.
