Článek
Spor o zadávání či nezadávání domácích úkolů se vede už několik let. V minulém roce například média informovala o petici Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách, v níž autoři i signatáři petice apelují, aby domácí úkoly byly pouze dobrovolné, a nebylo tedy školou či učitelem vyžadováno či hodnoceno jejich (ne)plnění.
Článek, na který tímto textem reaguji, je pak ještě útočnější. Dle autora je přece učitelka placena za to, aby dítěti látku vysvětlila dostatečně, není tedy zapotřebí, aby si dítě ještě učivo procvičovalo doma, kde by mu s tím nedej bože měli pomáhat rodiče. Ti za to přece nejsou placení.
To je samozřejmě pravda, rodiče nejsou placení za to, aby dětem vysvětlili učivo, které má znát ze školy. Autor ale pravděpodobně nechápe pravou podstatu domácích úkolů.
Domácí úkoly by měly být určené především k tomu, aby si dítě samo ověřilo, jestli danou látku pochopilo, nebo ne.
Pokud jde o domácí úkoly z českého jazyka nebo matematiky, ve většině případů jde jen o úkoly typu: doplň, vypočítej, napiš. K takovému úkolu dítě často potřebuje jen sešit a tužku a řádově mu potrvá několik minut, než jej napíše či vyplní. Ostatně většinu takových úkolů děti stejně plní o přestávce těsně před hodinou.
Úkolem učitele je pak nejen domácí úkol zkontrolovat, ale hlavně si ověřit, jestli látce děti porozuměly. Vyučující by tedy měl vyplnění úkolu s dětmi zkontrolovat, ne si jen odškrnout, že dítě úkol přineslo. Společně vyhodnocené domácí úkoly smysl mají.
Ráda bych si myslela, že děti zvládnou obsahu učiva porozumět jen ve škole, ale všichni víme, že to není možné. Ve škole je spousta rušivých elementů, zlobiví spolužáci, nový účes paní učitelky, přemýšlení nad tím, co asi bude dnes k obědu, nebo neustálé chození na všelijaké školní akce.
Domácí úkol je stejně jako test pomůckou pro vyučujícího i dítě, že byla látka pochopena a může se pokračovat dál. A leckdy se dítě lépe soustředí v prostředí domova než ve škole.
Nezapomeňme ale, že domácí úkoly jsou pro děti, nikoliv pro rodiče. Je na rodičích, zda svému dítěti pomohou, nebo látku vysvětlí svými slovy, ale podstatou domácích úkolů není to, aby je žák měl dobře, ale aby je vypracoval sám a zjistil, co by mu ještě měla učitelka lépe vysvětlit.
Rodič by měl být v tomto nápomocný nejen dítěti, ale i učiteli. Třeba tím, že nebude proti učitelce bojovat. Rodiče a škola mají být přece ve výchovně-vzdělávacím procesu partnery. Společně mohou dítěti předat víc než vzájemnými boji.
Souhlasím s tím, že plnění domácích úkolů by mělo být dobrovolné a děti by za ně neměly být hodnoceny, ale nesouhlasím s tím, že by je učitel neměl vůbec zadávat. Dobrý učitel totiž nezadává úkoly kvůli sobě, nepotřebuje přece dalších několik hodin úkoly opravovat, ale zadává je kvůli dětem. Aby si samy ověřily, zda danému problému rozumí, a pokud ne, tak se mu budou i nadále v hodinách věnovat.
Každý rodič by tak měl zaujmout vlastní stanovisko ke vzdělání svého dítěte. A pokud se jeho úkolům už doma věnovat nechce, tak je to jen jeho rozhodnutí. Pak se ale nemůže divit, že dítě nemá třeba takové studijní výsledky, jaké očekává.
