Článek
A je to zase tady. Přijdeš domů, a vidíš zhroucenou manželku a zmatené dítko nad domácím úkolem. Snaží se vysvětlit látku, které ani ona tak úplně nerozumí. Snažíš se pomoci, ale sám taky nejsi z úkolu moudrý.
Ježíši, to jsem viděl naposledy před víc než 20 lety. Spíš déle. Nikdy jsem tohle v zaměstnání, reálném životě nepoužil. Co teď?
To není vše. Máme ještě sbírat květiny do herbáře. Výborně. Takže zase budeme několik týdnů trávit venku hledáním kytek, které s manželkou bez googlu také z většiny nepoznáme.
Cože?! Třetí úkol?! To už si snad se ženou můžeme brát dovolenou, abychom si měli šanci po práci odpočinout, když přijdeme domů, a jdeme na úkoly.
A co to tu máme? Pětka za nesplněný domácí úkol?
To už si dělá legraci!
Ne syn. Učitelka.
Svoji práci, za kterou je placena, hodí na nás rodiče, my se máme doma s dítětem ještě učit - ukrajovat z našeho času i času syna. A když syn úkol neodevzdá, dostane za pět. Učitelka zhodnotí práci, která neexistuje, tudíž hodnocení není možné.
Samozřejmě pokud by úkol donesl, známku pravděpodobně žádnou nedostane.
Minule nám učitelka na třídních schůzkách řekla, že syn příliš nerozumí matematice, měli bychom se s ním doma více učit. Na mou odpověď, že od toho syn chodí do školy a do jejích hodin, aby se látku naučil, se zatvářila nesmírně šokovaně.
Já jsem v šoku ze školního systému.
Mě dát šéf práci po práci, a přesčasy mi nijak neocení, nejspíš se v pondělí už neuvidíme. Ještě kdyby někoho z mé rodiny nutil, aby mi také dělal šéfa a manažera. Samozřejmě bez platu.
Děti toto ovšem musí trpět, a my rodiče s nimi…
No, ať nám žije české školství.
