Článek
Ke smůle fotbalistů je to totiž sotva měsíc, co se čeští fanoušci radovali a plácali po zádech z výhry hokejistů na mistrovství světa v ledním hokeji, které proběhlo právě u nás. Dají se ale vůbec tyto dva sporty a národní týmy srovnávat?
Přiznávám, že sama jsem spíše fotbalovou fanynkou – fotbal sleduji dlouhodobě, navštěvuji osobně utkání naší nejvyšší fotbalové ligy, fotbal je prostě mým koníčkem a mou vášní. Hokeji moc nerozumím a sleduji ho jen velmi okrajově. Ačkoliv jsem některá utkání hokejistů sledovala, určitě jsem u televize neseděla v dresu a hlasitě nekomentovala to a to střídání či tu a tu přihrávku nebo šanci. Na rozdíl od uplynulých fotbalových utkání.
Co mě ale nenechává chladnou, je to, jak teď někteří „fanoušci“ mají tendenci neúspěch fotbalistů srovnávat právě s vítězstvím hokejistů. Jako by se to vůbec srovnávat dalo.
Ponechme stranou, že před hokejovým šampionátem byly diskuze plné prohlášení typu: „Stejně zase vypadneme ve čtvrtfinále s Kanadou.“ Nebo: „Tenhle tým na to nemá, budeme rádi, když postoupíme ze skupiny.“ Nebo: „S tímhle trenérem máme dosáhnout na medaile? To fakt ne.“
Jenže hokejistům se zadařilo – týmovým duchem, pracovitostí, taktikou a možná i s trochou štěstí se jim to povedlo a mistrovství vyhráli. A Češi byli najednou na koni, málokdo přiznal, že týmu nevěřil nebo že ho podceňoval. Prostě klasické čecháčství, kdy, když se daří, tak se daří a vytěžíme z toho maximum.
Fotbalistům se nezadařilo. Nikdo jim nemůže upírat snahu, možná i týmového ducha nakonec našli, ale šampionát se jim hrubě nepovedl. Někdo to může svalovat na smůlu, na rozhodčí, na nedostatek tréninků, na trenérský tým, který je ve funkci jen pár měsíců. Já bych v tomto ohledu vyzdvihla komentář Karla Poborského, který prohlásil, že týmu chyběla kvalita.
Nalijme si čistého vína, máme minimum hráčů v top evropských ligách, minimum hráčů v top klubech. Pryč jsou časy Rosického, Čecha, Nedvěda nebo Baroše. I na minulém Euru jsme postoupili spíše díky štěstí a několika individuálním výkonům než dlouhodobé vizi a práci s týmem.
Tak to prostě je. Kritika míří nejen na hráče a trenéra, ale oprávněně také na svaz za práci s mládeží a celkově za nastavení fotbalu u nás. Ale právě na tomto místě bych ráda připomněla, že stejná kritika ještě nedávno směřovala na hokejový svaz, na tamější práci s kluby i s mládeží. A opět oprávněně.
Fotbal a hokej jsou však úplně odlišné sporty. Jeden se hraje doslova po celém světě, tedy i na kdejakém plácku za domem či v lese, ten druhý hrají jen vybrané země. Konkurence je v těchto sportech naprosto odlišná, tempo hry je jiné, vybavení hráčů je jiné. Srovnávat můžeme maximálně sportovce jako takové a jejich psychické nastavení. Prostě to, zda podali adekvátní sportovní výkon, což ale stejně nevíme, protože jim do hlavy nevidíme.
Fotbalisty teď čeká kvalifikace na mistrovství světa, na kterém Česko chybí od roku 2006. Hokejisté žádnou kvalifikaci na mistrovství světa nehrají, prostě se za rok znovu sejdou na šampionátu a znovu budou bojovat o medaile. A dokud se koncept obou turnajů nezmění, tak absolutně nemá cenu je srovnávat. Navíc nezapomeňme na to, že i hokejisté vyhráli mistrovství po 14 letech.
Kdo tedy chce říkat fotbalistům, ať se podívají na hokej, jak to těm klukům šlo a jak se to má hrát, tak ať si uvědomí rozdíly, které mezi oběma sporty i oběma týmy panují. Češi jsou fanoušci úspěchu, ostatně každý je hrdý na to, když se reprezentantům daří. Ale pokud budeme porovnávat neporovnatelné a argumentovat posledním úspěchem, který se zase dlouho nemusí opakovat, tak budeme ztrapňovat sami sebe.
