Článek
Když se dnes vysloví jméno Pavel Landovský, většině lidí se vybaví nezkrotný bouřlivák s chraplavým hlasem, herec s nezkrotnou energií a statečný odpůrce komunistického režimu. Málokdo ale ví, že hluboko pod slupkou drsňáka si celý život nesl trauma, které nemělo nic společného s výslechy StB ani se zákazy hrát. Trauma z dětství, kdy možná poprvé – a naposledy – vzal život.
Přiznal se k tomu až na sklonku emigrantských let v knize rozhovorů Soukromá vzpoura, které s ním vedl novinář a spisovatel Karel Hvížďala. Psal se rok 1986 a Landovský už byl osm let v Rakousku, vyhnaný z vlasti v rámci normalizační akce Asanace. Návrat domů tehdy vypadal jako nesplnitelný sen. Možná právě proto se rozhodl otevřít i to, co v sobě čtyři desetiletí uzamykal.
Konec války
Vzpomínka se vracela na konec války, do jara 1945. Devítiletý Pavel žil v Německém Brodě, dnešním Havlíčkově Brodě. Uměl rusky – doma mu to sice zakazovali, ale díky ruským kořenům rodiny jazyk ovládal. Jednoho dne ho přátelský sovětský voják pozval do kulometného hnízda, odkud hlídal okraj lesa. Pro kluka to byla obrovská pocta.
Pak se všechno odehrálo během několika vteřin. Z protějšího remízku vyběhla skupina německých vojáků, asi patnáct esesáků, kteří se snažili uniknout před postupující frontou. Sovětský voják skočil za kulomet a začal střílet. Když si všiml vyděšeného dítěte vedle sebe, udělal něco, co se navždy zapsalo do Landovského paměti: podal mu zbraň do rukou.
„Dal mi do rukou ten kulomet a já střílel,“ popsal herec lakonicky. V devíti letech nemohl chápat, co to znamená. Vnímal jen hluk, zpětný ráz a padající postavy v dálce. Teprve kolem patnácti mu došlo, že možná právě on připravil několik lidí o život. „Asi jsem tam taky někoho zabil. Že jsem tedy nejspíš taky vrah,“ řekl po letech.
Karel Hvížďala zůstal při tomto přiznání zcela paralyzován. V knize není žádná další otázka, žádná polemika. Landovský o tom odmítl dál mluvit. Jako by jednou vyslovená věta stačila.
Nešlo to vzít zpět
Byla válka, poslední dny nacistického běsnění, kdy se hranice mezi vinou a obranou rozpíjely. Němečtí vojáci měli na svědomí tisíce českých životů, kraj byl plný mrtvých, lynčů a improvizovaných poprav. Přesto to pro Landovského nebyla epizoda, kterou by dokázal vytěsnit. Nenávist k tyranům nedokázala přehlušit pocit, že jako dítě sáhl na něco, co už nikdy nešlo vzít zpět.
Dětství v protektorátu ho poznamenalo víc, než sám připouštěl. Už v devíti letech věděl o vyhlazování Židů i o stalinských zločinech. Konec války si pamatoval jako dobu, kdy se lidé zabíjeli klacky na ulicích. Smrt byla všudypřítomná a morálka se hroutila spolu s říší.
Možná právě odtud pramenil jeho celoživotní odpor k autoritám. Po válce mu komunistický režim znemožnil studovat, vyučil se nástrojařem a k herectví se dostal oklikami. Čtyřikrát ho nepřijali na DAMU, začínal jako statista a regionální herec. Teprve v šedesátých letech zazářil v Činoherním klubu a ve filmech nové vlny.
Přátelství s Václavem Havlem a Charta 77
Vedle slávy ale rostla i jeho angažovanost. Přátelství s Václavem Havlem, podpis Charty 77, výslechy, zatýkání a legendární honička se StB, kdy v autě převážel text Charty a unikl jen díky riskantní jízdě. V roce 1978 ho režim donutil k emigraci. Ve Vídni se stal členem prestižního Burgtheatru a poprvé po letech měl čas i klid vracet se k minulosti.
Právě tam, daleko od domova, vyslovil i příběh dítěte s kulometem. Ne jako hrdinství, ale jako doznání. Nikdy se jím nechlubil, nikdy z něj nedělal legendu. Spíš naopak. Odmítal se k němu vracet.
Jak žít s tajemstvím?
Po roce 1989 se vrátil domů. Vítaný i nepohodlný zároveň. Varoval, že staré struktury přežily v nových kabátech, a znepřátelil si část bývalých spolubojovníků. Hrál dál, psal a provokoval. Postupně ho ale zrazovalo zdraví. Vzhledem k jeho životnímu stylu není nijak překvapivé, že trpěl cukrovkou. Poté, co utrpěl mozkovou příhodu, skončil na vozíku. Zemřel 10. října 2014.
Dnes ho připomínají pamětní desky, slavné role a odvaha vzdorovat diktatuře. A někde v pozadí zůstává příběh, který nikdy nebyl určen pro titulní stránky. Příběh devítiletého chlapce, jenž na okamžik držel v rukou kulomet a pak celý život hledal způsob, jak s tím žít.
Pavel Landovský bojoval proti moci, proti strachu i proti sobě samému. A možná právě proto byl jeho vzdor tak urputný – protože věděl, že existují situace, které už nic nedokáže napravit.
Zdroje:
