Článek
Narodil se 21. listopadu 1928 v Praze a k ledu měl blízko od dětství. Vyrůstal v Holešovicích, kde se v zimě bruslilo „kde se dalo“. Už jako chlapec se dostal do hokejové líhně LTC Praha, jednoho z nejslavnějších klubů československé historie. Právě na malém cvičném plácku zvaném „nudle“ vyrostla generace, která později dobyla svět.
V sedmnácti letech se Bubník propracoval do dospělého týmu LTC a velmi brzy i do reprezentace. Klub LTC Praha patřil v té době k nejlepším týmům Evropy, a tak nepřekvapí, že na přelomu let 1947/1948 mužstvo, v jehož řadách se zabydlel i mladý Bubník, suverénně zvítězilo v prestižním Spenglerově poháru ve švýcarském Davosu. Poté následovala účast československých reprezentantů na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. I tam zanechali naši hokejisté skvělý dojem a jen vinou horšího skóre po bezbrankové remíze s Kanadou skončili na druhém místě. Jejich dovednosti neunikly pozorovatelům ze Sovětského svazu, kde byl tehdy hokej v plenkách. „A než jsme odjížděli z olympiády, tak jsme dostali nabídku od Kanady, abychom tam odjeli sehrát šest utkání proti profesionálům. Protože pro ně to byla bomba, že je v Evropě nějaký mužstvo, který je dokázalo porazit a který jim konkuruje,“ vyprávěl Augustin Bubník.
Na olympiádu do Londýna nesměli
Do života sportovců však vstoupily politické zájmy. Namísto do Kanady museli hokejisté vycestovat v únoru 1948 do Sovětského svazu. Zatímco doma přebírali definitivně moc komunisté, hráči a trenéři učili sovětské bratry, jak se hraje hokej.
Po únoru 1948 se však sport stal nástrojem politiky. Úspěšní, populární a svobodně myslící hokejisté byli pro nový komunistický režim nebezpeční. Když se blížilo mistrovství světa 1950 v Londýně, vznikla obava, že by mužstvo mohlo emigrovat. Politické špičky potřebovaly exemplární případ a varování pro ostatní sportovce. V zahraničí totiž už před tím zůstalo několik hokejistů, tenista Stanislav Drobný a krasobruslařka Ája Vrzáňová. Funkcionáři proto připravili záminka: Britové údajně neudělili víza rozhlasovým reportérům a hokejisté měli podepsat politické prohlášení, že se na protest olympijských her nezúčastní. Hráči dokument odmítli podepsat a na šampionát neodletěli.
Osudové setkání U Herclíků a vykonstruovaný proces
Krátce nato se část reprezentantů sešla v pražské hospodě U Herclíků. Padala ostrá slova na adresu režimu – a Státní bezpečnost už čekala. Zatýkání, výslechy, mučení. Následoval vykonstruovaný proces s tzv. „protistátní skupinou Modrý a spol.“ Brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14 let vězení za špionáž, velezradu a rozvracení republiky. Bylo mu pouhých jednadvacet.
Z mistrů světa se stali muklové. Bubník prošel jáchymovskými uranovými lágry – Nikolaj, Dvanáctka, Lešnice, Svatopluk, Bytíz. Práce v dolech, hlad, násilí, neustálý strach. Přesto se nevzdal. V lágru si vytvořil vlastní filozofii přežití: makat, plnit normy, udržet tělo v kondici a hlavu zaměstnanou. Ironií osudu se z něj stal téměř „stachanovec“ a díky vyšším přídělům jídla přežil a fyzicky nezchátral.
V roce 1955 byl na základě prezidentské milosti propuštěn. Návrat ke svobodě ale neznamenal návrat ke slávě. Do reprezentace se vrátit nesměl, v nejvyšší soutěži měl zákaz hrát. Když se po propuštění objevila část někdejšího hvězdného týmu na ledě Štvanice. Poté, co se ukázalo, že přítomnost propuštěných hokejistů vzbuzuje spontánní protikomunistické protesty, následoval další trest – Bubník s Roziňákem dostali zákaz hrát nejvyšší soutěž. „My jsme nevěděli proč. A oni, že prý z důsledku bezpečnosti, že abychom nevyvolali opětně aféru protistátní,“ vzpomínal Bubník
Přesto hrál v nižších soutěžích, později ve Slovanu Bratislava. Kariéru ukončil ve 32 letech po těžkých zraněních. Zdálo by se, že hokejový příběh končí. Opak byl pravdou.
Finsko
Augustin Bubník šel studovat trenérskou školu. Ještě před dokončením studia na Karlově univerzitě dostal nabídku od svazu jet trénovat národní tým do Finska. Bylo mu naznačeno, že nabídka má politický podtext a že ho svaz nikam jinam nepošle. V roce 1966 do Finska nakonec odjel a podepsal tam tříletou smlouvu.
Stal se prvním Čechem, který vedl cizí národní tým. Finsko tehdy patřilo k outsiderům, ale Bubník přinesl moderní tréninkové metody, důraz na kondici i letní přípravu. Finové mu říkali „blázen“, když je v létě oblékal do výstroje, ale na sebe nenechaly dlouho čekat.
Na mistrovství světa 1967 ve Vídni porazilo Finsko pod Bubníkovým vedením Československo. Poprvé v historii. O rok později Finové senzačně porazili Kanadu na olympiádě v Grenoblu. Bubník položil základy finské hokejové školy, která o desetiletí později dobyla svět.
Doma mu to ale mnozí nemohli odpustit. Čelil nenávisti, anonymům, rozbitým oknům. Přesto vytrval. Po návratu do Československa trénoval kluby i mládež, krátce pracoval dokonce jako řezník. Po roce 1989 se znovu vrátil do Finska, kde byl respektovanou autoritou. Roku 2004 byl uveden do finské hokejové síně slávy, v roce 2008 do Síně slávy českého hokeje.
Vedle sportu se angažoval i v politice – v letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu ČR. Do konce života připomínal osudy „obětovaných šampionů“, generace, které totalita zničila kariéry i životy.
Augustin Bubník zemřel v roce 2017. Jeho příběh ukazuje, že sportovec může přijít o medaile, slávu i svobodu – ale pokud si zachová charakter, může znovu zvítězit. Třeba jinde. Třeba později. A někdy i nad celým systémem.
Zdroje:
