Článek
Po obsazení Československa nacistickým Německem v březnu 1939 se české země proměnily v Protektorát Čechy a Morava. Demokracie zanikla, politické strany byly rozpuštěny a na scénu nastoupila úřednická vláda pod vedením Aloise Eliáše. Zatímco většina obyvatel se snažila přežít pod tvrdou okupační správou, objevila se skupina aktivistických novinářů, kteří s nacisty aktivně kolaborovali. Mezi nimi vynikala tzv. „sedmička“: Vladimír Krychtálek, Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen, Václav Crha, Emanuel Vajtauer, Vladimír Ryba a Karel Werner. Tito muži prosazovali nacistickou ideologii, udržovali kontakty s gestapem a usilovali o začlenění českých zemí do Třetí říše.
Jejich kritika protektorátní vlády za údajnou pasivitu a nedostatečnou spolupráci s Němci se v létě 1941 zostřila. Novináři požadovali od Eliáše veřejnou podporu a dokonce se obrátili na prezidenta Emila Háchu, aby prosadili své zájmy. Eliáš, který tajně spolupracoval s odbojem, však neměl v úmyslu ustoupit. Místo toho připravil plán, který měl kolaborantský tisk oslabit, a to doslova smrtícím způsobem.
Plán s chlebíčky: Bakteriologická zbraň na talíři
Alois Eliáš se spojil se svým přítelem, urologem Milošem Klikou a bakteriologem Františkem Patočkou, ředitelem bakteriologického ústavu Karlovy univerzity. Společně vymysleli odvážný plán: eliminovat klíčové kolaborantské novináře pomocí otráveného občerstvení. Patočka a jeho kolegové Ivan Málek a Vladimír Wagner laboratorně připravili smrtící koktejl bakterií tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu tzv. klobásového jedu. Tyto látky injekční stříkačkou vpravili do obložených chlebíčků, které připravila Eliášova manželka Jaroslava.
Klíčové bylo zajistit, aby se jed nedostal k Eliášovi ani jeho spolupracovníkům. Proto byly chlebíčky pečlivě označeny a rozmístěny podle předem určeného zasedacího pořádku. Plán byl promyšlený do nejmenších detailů – od výběru bakterií až po způsob, jak jed nenápadně aplikovat.
Osudná schůzka
Dne 18. září 1941 se v úřadovně ministerského předsedy sešla sedmička novinářů spolu s Eliášovými spolupracovníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem. Atmosféra byla napjatá. Novináři, zejména Karel Lažnovský, naléhali na Eliáše, aby veřejně podpořil jejich pronacistickou agendu. Eliáš však jejich požadavky obratně obcházel, mluvil o zásobování a zemědělství a sliboval další jednání. Mezitím si novináři pochutnávali na chlebíčcích.
Schůzka skončila bez konkrétních výsledků, ale osud kolaborantů byl zpečetěn. Během několika dní se u tří novinářů projevily příznaky nemoci. Zpočátku se zdálo, že jde o chřipku, ale brzy lékaři odhalili tuberkulózu a tyfus. Lažnovský, který byl zřejmě zasažen nejsilnější dávkou, zemřel 10. října 1941. Pitva potvrdila, že příčinou smrti byl tyfus.
Následky a vyšetřování
Smrt Lažnovského vyvolala v protektorátu rozruch. Gestapo okamžitě zahájilo vyšetřování, protože mělo podezření na atentát. Situaci komplikovala změna na postu říšského protektora, 27. září 1941 nahradil Konstantina von Neuratha obávaný Reinhard Heydrich, který vyhlásil stanné právo a zostřil represe proti odboji. Téhož dne byl Alois Eliáš zatčen a obviněn ze spolupráce s odbojem. Ačkoli gestapo podezíralo Eliáše z účasti na „chlebíčkové aféře“, důkazy byly nepřímé a zvláštní komise v roce 1942 jeho přímou spojitost s atentátem odmítla. Nacisté a kolaboranti využili Lažnovského smrt k propagandistickým účelům. Uspořádali mu státní pohřeb, pojmenovali po něm nábřeží (dnes Rašínovo) a propaganda ho vychvalovala jako významného českého novináře. Na druhé straně odboj slavil tichý triumf: eliminace Lažnovského oslabila kolaborantský tisk a vyslala varování dalším aktivistům.
Alois Eliáš při výsleších nikoho neprozradil. Miloš Klika svůj příběh vyprávěl až v roce 1965. Většina kolaborantských novinářů dostala po válce trest smrti. Vladimír Krychtálek a Karel Werner byli popraveni 22. dubna 1947. Jaroslav Křemen dostal na poslední chvíli milost od prezidenta Beneše a ve vězení byl do roku 1960. Emanuel Vajtauer na konci války zmizel a o jeho osudech není nic známo.
Eliáš plánoval i otravu K. H. Franka
Badatelé Jaroslav Čvančara a Jan B. Uhlíř dokonce zjistili, že Alois Eliáš společně s doktorem Klikou připravili detailní plán otravy státního tajemníka K. H. Franka. „Frank se učil jezdit na koni. Eliáš se proto po poradě s lékařem rozhodl, že nacistu nakazí koňskou nemocí vozhřivkou – tehdy smrtelnou a neléčitelnou chorobou,“ prozrazuje detaily plánu historik Uhlíř. Franka zachránila náhoda: jen těsně před akcí změnil překvapivě trenéra v jízdě na koni. Ten odvolaný s Eliášovým plánem souhlasil, a byl dokonce ochoten podstoupit i riziko, že ho gestapo odhalí. Přestože se K. H. Franka odstranit nepodařilo, atentát byl jedním z mála úspěšných odbojových činů, které přímo zasáhly kolaborantské elity.
Zdroje:
