Článek
Květen 1945 přinesl Československu osvobození od nacistické nadvlády, ale pro tisíce žen se proměnil v noční můru. Zatímco Rudá armáda ukončila druhou světovou válku, její vojáci se na území dnešní České republiky dopouštěli masového znásilňování civilistek. Téma zůstává i po osmdesáti letech tabu, české historické bádání se mu věnuje jen okrajově a rodiny obětí o něm mlčí. Přesto se dochovaly příběhy, které tuto temnou kapitolu osvětlují.
Hrůza ve Lžíně: Znásilňování pod dohledem GPU
V jihočeské vesnici Lžín u Soběslavi zachytila místní kronika události ze 14. a 15. května 1945. Tři vojáci Rudé armády, vydávající se za příslušníky GPU, přijeli do vesnice a po vypití litru čistého lihu začali terorizovat místní. U rodiny Götherových donutili tři dívky ve věku 15 až 18 let svléknout se a znásilňovali je celou noc. Druhý den pokračovali u Kladrubských, kde šestkrát znásilnili paní Beylichovou za přítomnosti jejího manžela. Kronika popisuje zoufalství vesničanů, kteří se báli incident nahlásit. Když se místní učitel odhodlal jet na velitelství do Soběslavi, dozvěděl se, že „o jednání Rusů nelze podávat trestní hlášení“. Lžín tak zůstal s traumatem, které nebylo nikdy oficiálně vyšetřeno.
Tragédie Hedviky Krupové: Smrt po hromadném znásilnění
V Hlučíně na Ostravsku se odehrál příběh, který zůstal rodinným tajemstvím až do nedávné doby. Třicetiletá Hedvika Krupová, matka tří dětí, se v květnu 1945 stala obětí hromadného znásilnění skupinou rudoarmějců. „Vystřídalo se jich možná deset, úplně ji zničili,“ vzpomíná pamětník Josef Hlubek. Hedvika zraněním podlehla několik dní poté. Její tehdy tříletý syn Rudolf si vybavuje jen obraz mrtvé matky v posteli, obklopené svatými obrázky. „Všichni mě chlácholili, že je jen nemocná, ale já tušil, že je to horší,“ říká dnes osmasedmdesátiletý muž. Příběh se synovi Milanovi podařilo odhalit až po letech, když ho vyprávěl místní letopisec. „Jsem rád, že znám pravdu. Modlím se za babičku,“ dodává Milan Krupa.
Sestra Paschalis: Odmítla znásilnění, zaplatila životem
V Sobotíně na Jesenicku došlo 11. května 1945 k vraždě řádové sestry Marie Paschalis. Devětadvacetiletá jeptiška kongregace sv. Alžběty pečovala o nemocné v provizorním lazaretu, když ji ruský voják chtěl znásilnit. „Já patřím Kristu, ne vám,“ vzkřikla, třímajíc kříž, načež ji voják zastřelil. Příběh zaznamenala farní kronika a sestra Paschalis byla v roce 2015 blahořečena. Její osud je jen jedním z deseti podobných případů sester téže kongregace, které rudoarmějci umučili, některé po znásilnění. „O těchto zločinech se těžko mluví, zvlášť v pohraničí,“ přiznává místní farář Milan Palkovič.
Veselíčko: Noc plná krve a křiku
Na Moravě, ve Veselíčku, zažili obyvatelé 9. května 1945 hrůznou noc. Skupina pěti ruských vojáků z 60. armády 4. ukrajinského frontu vtrhla do místní hospody a znásilňovala ženy, které našli. „Dovedli asi šest děvčat a žen. Slyšeli jsme nářky a křik, ráno bylo všude plno krve,“ vzpomíná Ladislav Sedláček, tehdy necelých jedenáct let. Mezi oběťmi byla dcera vlastenců z Olomouce i místní dívky Vlasta, Zdena a Jiřinka. Sedláček byl z činů rudoarmějců zdrcen: „Den předtím jsem je vítal a dostal od nich med. Pak přišlo strašné zklamání, že nejsou o nic lepší než Němci.“
Svatoňovice: Brutalita po konci války
V Svatoňovicích na Opavsku se 9. května 1945 odehrála série brutálních činů, které popsal emigrant Karel Hausner. Skupina rudoarmějců vnikla do domu paní Keimarové, matky tří dětí, a asi dvanáct z nich ji znásilnilo za přítomnosti jejích dětí. Když začala krvácet, jeden voják ji probodl bajonetem a další důstojník ji zastřelil. Další obětí byla Ema Boschová, která se s dětmi pokusila ukrýt v rezervoáru. Rusové ji vytáhli, její mladší dítě se utopilo a sedmiletá dcera musela sledovat znásilnění matky. Pět místních mužů, včetně Emila Keimara, bylo donuceno doprovodit vojáky za vesnici a už se nevrátili.
Historické mlčení a absence čísel
„Bohužel, počet obětí znásilnění rudoarmějci v Československu nevyčíslíme,“ konstatuje historik Jan B. Uhlíř. Odhady hovoří o stovkách až tisících žen, ale přesná čísla chybí. „Většina obětí se nikdy nepřihlásila a žila s traumatem až do smrti,“ dodává. Na rozdíl od Německa, kde se odhaduje až 100 tisíc znásilněných jen v Berlíně, česká historiografie téma opomíjí. „Je to jedno z posledních bílých míst našich moderních dějin,“ podotýká Uhlíř. Švýcarský historik Adrian von Arburg, který působil na Masarykově univerzitě konstatoval: „V Česku neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, ale i násilná okupace.“
Násilí Rudé armády v Evropě
Masové znásilňování nebylo v Československu ojedinělé. V Německu, Polsku, Maďarsku a dalších zemích dobytých Rudou armádou v roce 1945 docházelo k podobným zločinům. Západní odhady hovoří o desítkách tisíc až dvou milionech obětí znásilnění. Historik Antony Beevor uvádí, že jen v Berlíně bylo znásilněno 100 tisíc žen, z nichž 10 tisíc zemřelo na následky nebo spáchalo sebevraždu. Sovětští vojáci znásilňovali nejen Němky, ale i Polky, sovětské ženy propuštěné z koncentračních táborů či příslušnice spojeneckých národů. Podle Normana Naimarka pokračovalo znásilňování až do zimy 1947–48, kdy sovětské velení omezilo vojáky na střežené tábory.
Propaganda sehrála klíčovou roli. Sovětský spisovatel Ilja Erenburg svými texty podněcoval pomstu za německé krutosti, ačkoliv tvrzení o jeho podpoře znásilňování byla nacistickou fabrikací. Stalin zpočátku násilí ignoroval, ale v dubnu 1945 vydal rozkaz ke změně chování vůči civilistům. Tresty za znásilňování se pohybovaly od zatčení po popravu, ale až po kapitulaci Německa se situace začala zlepšovat. I tak zůstaly miliony žen s traumatem, o němž se mlčelo.
Příběhy z Lžína, Hlučína, Sobotína, Veselíčka či Svatoňovic ukazují, že osvobození Československa mělo svou temnou tvář. Zatímco 140 tisíc rudoarmějců položilo život za svobodu země, činy některých vojáků zanechaly hluboké jizvy.
Zdroje:
