Článek
Bylo 27. srpna 1988, obyčejná letní neděle. Pětiletý Ľuboš Bednár, modrooký blonďáček, si jako většina dětí užíval čas venku. Společně se svým starším bratrem si hrál na pískovišti před panelákem v Púchově. Kolem poledne se z okna bytu vyklonila jejich matka a zavolala děti na oběd. Učitelka z místní školky později policii potvrdila, že v tu chvíli viděla oba chlapce. Starší syn poslechl a domů se vrátil, ale Ľuboš ne. Podle bratra se rozhodl jít někam za roh domu. Od té chvíle se po něm slehla zem.
Okamžitě se rozběhlo rozsáhlé pátrání. Otec nejprve hledal syna sám, posléze se přidali sousedé a nakonec byla přivolána policie. „Byla vykonána pátrací akce za účasti občanů města, příslušníků Veřejné bezpečnosti a pomocných sil,“ uvádí první policejní záznam. Přes veškerou snahu však pátrání nepřineslo žádné výsledky. Po chlapci nezůstala jediná stopa.
Zmizení pětiletého dítěte za bílého dne šokovalo nejen Púchov, ale celé Československo. Policie zkoumala různé scénáře, včetně únosu, protože policejní pes ztratil Ľubošovu stopu u cesty poblíž dětského hřiště. „Dítě by se za normálních okolností mělo najít, pokud se tedy neschová na – podle našeho chápání – odvrácené straně Měsíce. Na druhou stranu se tu v roce 1988 nemohli potulovat nějací kriminální živlové z Rakouska, Německa nebo Ameriky, za jeho zmizením spíš mohli stát domácí gauneři a šílenci,“ říká bývalý kriminalista Matej Snopko.
„Když se tehdy stavělo sídliště, mohl chlapec spadnout do nějakého výkopu a tam si ho nevšimli, nebo někdo mohl tělo na stavbě i ukrýt. Pokud byl pachatel třeba nějaký stavební dělník, ale to jen spekulujeme, tak věděl, kde a jak se bude kopat.“
Legenda o bílém Favoritu
Brzy se městem začala šířit legenda o bílém favoritu, který údajně unášel děti. Dokonce se po 36 letech, se našla svědkyně, která na sociální síti popsala, co se tehdy stalo jejímu mladšímu bratrovi.
„V té době se pokusili unést i mého bratra, když šel jako malý kluk z tréninku. Sledoval ho bílý favorit, který ho zablokoval u paneláku. Naštěstí vběhl do vchodu a zabouchal na první dveře. Auto ještě dlouho čekalo před vchodem… Po dvou hodinách ho známá, celá roztřesená, dovedla domů. Od té doby jsme měli paniku z bílých škodovek,“ popsala žena zážitek svého bratra. Pravdivost této historky se však nikdy nepotvrdila.
Svědectví o Ľubošově pohybu byla rozporuplná. Někdo ho údajně viděl ve vchodu domu, jiní tvrdili, že kráčel s někým po mostě, nebo byl dokonce sám ve vlaku či v Německu. Žádná z těchto stop nevedla k průlomu. Rodiče zoufale žádali o pomoc Ministerstvo vnitra ČSSR, ale případ zůstával záhadou.
Naděje z druhého konce světa
Po patnácti letech, v květnu 2003, se případ nečekaně vrátil do povědomí veřejnosti. V Jihoafrické republice se na policii přihlásil mladík jménem Happy Sindane. Tvrdil, že byl jako dítě unesen od bílé rodiny a více než dvanáct let žil jako otrok v černošské rodině. Jeho příběh odvysílala i slovenská televize a Adriana Koláriková ze slovenské sekce Interpolu si všimla jeho údajné podoby s Ľubošem.
Rodiče Bednárovi byli zprávou šokováni. „Je to neskutečná podoba,“ prohlásila paní Bednárová i když ji mátly hnědé oči mladíka. Ľuboš je měl modré. Případ se stal senzací a média na Slovensku i v zahraničí netrpělivě čekala na výsledky DNA testů. Ty však naděje rodičů zhatily. Happy Sindane nebyl Ľuboš Bednár. Následné vyšetřování odhalilo, že Sindane pravděpodobně lhal. Soud ho označil za potomka černošky a bělocha, a jeho příběh o otroctví byl zpochybněn. V roce 2013 byl Sindane nalezen zavražděný na poli nedaleko města Tweefontein.
Nevyřešená záhada
Podle tehdejších předpisů bylo oficiální pátrání po Ľubošovi zastaveno v roce 2008, dvacet let po jeho zmizení. Přesto případ zůstává živý v paměti veřejnosti i policie. Po třiceti letech , v roce 2018 se policie rozhodla případ znovu připomenout a využít sílu sociálních sítí k šíření informací. „Případy z minulosti ukazují, že média a sociální sítě mohou pomoci i při pátrání po dlouho nezvěstných osobách,“ uvedla Jana Maškarová, viceprezidentka policejního sboru.
Příkladem je případ pětiletého chlapce, bratra umělce Igora K., který zmizel v roce 1960. Po 56 letech, se díky medializaci podařilo odhalit, že byl pravděpodobně unesen a umístěn do dětského domova s falešným rodným listem. Takové příběhy dávají naději, že i Ľubošův osud může jednoho dne vyjít najevo.
Ačkoli oficiální pátrání skončilo, naděje na odpovědi přetrvává. Možná jednoho dne sociální sítě, svědectví či nové technologie přinesou klíč k rozluštění této staré záhady.
Zdroje:
