Článek
Josef Kulík vyrůstal v prostředí plném násilí. Matka mu brzy po narození zemřela a otec ho nejen opomíjel, ale údajně i sexuálně zneužíval. S pouhými čtyřmi třídami obecné školy a bez stabilní rodiny strávil dětství v pěstounské péči a ústavech. Od 16 let se Kulík živil drobnou kriminalitou, za což byl osmkrát trestán. V roce 1951 v Dobršíně na Šumavě pokusil zavraždit Růženu Votavovou. Za tento čin si měl odsedět 15 let vězení. Překvapivě byl po 10 letech podmínečně propuštěn, aniž by někdo posoudil jeho psychický stav, přestože se vědělo, že má deviantní sklony. Tento fatální omyl stál život dva nevinné kluky.
Vraždy a kanibalismus
Po propuštění narukoval v roce 1962 k Československé lidové armádě, kde sloužil u stavebního pluku v Přelouči. Navzdory své minulosti se zdál být disciplinovaným vojákem, získal dokonce odznak „Vzorný voják“ a odznak zdatnosti. Dne 29. července 1963, když se Kulík měl vrátit z opušťáku, usnul ve vlaku a ocitl se v Pardubicích. Místo návratu k posádce se vloupal do odstaveného železničního vagonu v Rosicích nad Labem. Tam narazil na šestiletého Vladimíra Drtinu a devítiletého Oldřicha Křeněka, kteří si na kolech přijeli hrát k Labi. Kulík je pod záminkou vlákal do vagonu, zamkl ho a rozpoutal peklo. Nejprve sekerou a nožem zavraždil Oldřicha, poté Vladimíra, který se marně snažil ukrýt. Z těl obou chlapců vyjmul vnitřnosti, nad kterými masturboval. Následně vnitřnosti opekl na ohni z pohřebních věnců a snědl je. Svůj čin pečlivě popsal v sešitu, který se stal klíčovým důkazem.
Zápach smrti a stopy pachatele
Zmizení chlapců vyvolalo okamžitou reakci. Rodiče a prarodiče zalarmovali Veřejnou bezpečnost, a pátrání začalo ještě téhož večera. První hypotéza směřovala k možnému utopení v Labi, kam chlapci chodili chytat ryby. Svědci však uvedli, že je viděli na kolech v pardubické části Svítkov. Klíčový zlom přišel 2. srpna, kdy občan Miletína našel Vladimírovo kolo v močále u železničního náspu. Kriminalisté prohledávali odstavené vagony. Zápach rozkladu a hejna much je přivedly k zamčenému vagonu, kde objevili zohavená těla chlapců. Vyšetřování převzala Správa Veřejné bezpečnosti v Hradci Králové. Přes 20 příslušníků pročesávalo pětihektarové okolí za pomoci vojáků a dvou policejních vrtulníků. Na místě činu byly nalezeny četné stopy – otisky prstů, bot a krev na stěnách i stropě vagonu, což naznačovalo, že pachatel musel být silně potřísněn krví. Doktor Beran z Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové potvrdil brutální a sadistický charakter vražd, přičemž odhadl, že pachatel byl mladší a fyzicky silný. Motivem měl být sadismus nebo pohlavní úchylka. Kriminalisté prověřovali osoby s pohlavními deviacemi a sadistickými sklony, včetně místních homosexuálů. Kontrolovali také pardubické čistírny, zda někdo nepřinesl zakrvácené oblečení, ale bez úspěchu. Podezření padlo i na železničního elektromontéra Vlastislava Vrbického, který měl u sebe klíč k vagonům a byl známý násilnickým chováním. Po výslechu a absenci důkazů byl však propuštěn.
Osudná náhoda
Kulík mezitím uprchl na Litoměřicko. Po vraždách přespal v Polabinách a vydal se domů do Hrdel. Jeho útěk skončil 2. srpna, když usnul na poli u Brníkova a přejel ho traktor. Těžce zraněného jej převezli do nemocnice v Roudnici nad Labem, kde ho vojenská policie identifikovala jako zběha. Mezi jeho věcmi kriminalisté našli sešit s detailními popisy vražd a dalšími sadistickými fantaziemi, což ho jednoznačně usvědčilo. Otisky prstů a bot z místa činu potvrdily jeho totožnost.
Výslechy a proces
Kulík byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde ho 8. srpna 1963 poprvé vyslechli. Zpočátku vraždy popíral, ale pod tíhou důkazů, otisků, svědeckých výpovědí a jeho vlastních zápisků se o pět dní později přiznal. Vypověděl, že vraždy spáchal ze sexuálních pohnutek, které ho „pohlavně dráždily“, a prohlásil, že svých činů nelituje. Znalci ho označili za sadistického homosexuálního pedofila s kanibalskými sklony, ale plně příčetného. Proces byl neveřejný, aby se minimalizovala negativní publicita pro socialistickou armádu. Vojenský obvodový soud v Pardubicích 20. prosince 1963 vynesl rozsudek: trest smrti oběšením. Poprava proběhla 7. února 1964 v pankrácké věznici. Podle zprávy kata se exekuce obešla bez rušivých vlivů.
Zdroje
