Článek
Jan Vodňanský se narodil v roce 1941 do rodiny vinohradské střední vrstvy – otec byl berní úředník, matka v domácnosti. Jeho rané dětství poznamenala druhá světová válka. V březnu 1945, když mu nebyly ještě ani čtyři roky, dopadla americká bomba na činžák ve Slovenské ulici, kde rodina bydlela. Naštěstí nevybuchla, ale malého Honzu natolik vyděsila, že začal koktat. S vadou řeči pak bojoval u známého logopeda profesora Seemanna, který byl velkým zastáncem Ameriky, a proto nechtěl připustit, že by za řečovou vadu mohl spojenecký nálet. „Ten chlapec má v hlavě myšlenkový přetlak, paní Vodňanská!“ identifikoval příčinu koktání.
Satira jako hrozba
Už jako školák se Vodňanský setkal s realitou komunistického režimu. Zprávy o zatčení Rudolfa Slánského a popravě Milady Horákové ho šokovaly, stejně jako ideologické komentáře učitelů. Jeho první básnický pokus, „Dvě rány“, inspirovaný úmrtím Stalina a Gottwalda, narazil na cenzuru v Pionýrských novinách kvůli nevhodnému názvu, který připomínal přísloví „dvě mouchy jednou ranou“. Tento střet byl jen jakousi předehrou. Vodňanského rodina čelila represím přímo. Otce vyloučili z KSČ kvůli banálnímu incidentu, když matka odmítla uvolnit manžela na stranickou schůzi. Tento kádrový škraloup omezil Janovy studijní možnosti, a tak místo vysněné filozofie vystudoval ČVUT. Na filozofickou fakultu se mu ale podařilo nastoupit později, paradoxně díky doporučení z vojny. Skutečný konflikt s režimem začal v 60. letech, když Vodňanský začal vystupovat s Petrem Skoumalem. Jejich představení S úsměvem idiota v Činoherním klubu přitahovalo davy díky písním jako Jak mi dupou králíci nebo Maršálové. Diváci je chápali jako satiru na sovětskou okupaci po roce 1968. To samozřejmě neuniklo pozornosti StB, která shromažďovala udání od diváků i z médií. Časopis Tribuna obvinil dvojici ze znevážení osvobozovacího boje kvůli písni Jak mi dupou králíci, kterou někteří mylně spojovali s vlasteneckou melodií Směr Praha. Ačkoli se Vodňanský a Skoumal bránili, udání proudila a StB si Vodňanského vytipovala jako potenciálního kandidáta pro spolupráci díky jeho kontaktům s disidenty, jako byli Petr Pithart, Jiří Dienstbier či Luboš Dobrovský.
Výslech na Bartolomějské
Střet přišel v roce 1975, když byl Vodňanský zatčen a odvezen z domova na pětihodinový výslech na Bartolomějskou. StB si na něj založila svazek pod krycím jménem Vodník v kategorii kandidát tajné spolupráce a věřila, že jeho zdvořilost a intelektuální vystupování jsou známkou slabosti, kterou lze zlomit. Výslech probíhal v nehostinné místnosti pod portrétem Felixe Dzeržinského, zakladatele sovětské Čeky, což Vodňanskému připomnělo brutalitu 50. let. Estébáci na něj křičeli, vyhrožovali pěstmi a nazývali ho cucákem, aby ho psychicky zlomili. Požadovali, aby udával své přátele z disidentského prostředí. Vodňanský odmítl. „Pánové, tohleto vám nikdy nemůžu podepsat,“ odpověděl na obvinění, že zesměšňuje stranu, vládu a vztahy se SSSR. Jeho sarkastické a intelektuální odpovědi, jako kritika tónu připomínajícího 50. léta, mátly vyšetřovatele. Když jeden z nich ztratil nervy a málem ho fyzicky napadl, druhý příslušník úder zastavil, pravděpodobně díky školení, které zakazovalo fyzické násilí. Po pěti hodinách psychického nátlaku Vodňanského propustili, ale zážitek ho hluboce zasáhl. Doma ho našli Petr Skoumal a Táňa Fischerová téměř zhrouceného, vyděšeného možným návratem brutality 50. let.
Výjezdní doložka
StB pokračovala v tlaku i po roce 1975. Vodňanský nesměl vystupovat a jeho představení v divadle Ateliér musela z technických důvodů skončit. Přesto se v roce 1976 odvážil požádat o výjezdní doložku do USA, kde chtěl navštívit Jiřího Voskovce. Během dalšího výslechu, kdy opět odmítl spolupráci, ironicky poznamenal: „Tak pánové, to asi znamená, že mi tu doložku vezmete, že jo.“ K jeho překvapení mu StB doložku nevzala, pravděpodobně v naději, že v zahraničí zůstane, čímž by se ho režim zbavil. Vodňanský strávil tři týdny s Voskovcem v New Yorku a navštívil Josefa Škvoreckého ve Washingtonu. Voskovec ho nabádal, aby emigroval, ale Vodňanský se vrátil s odhodláním žít jinak než v přikrčení.
Charta 77 a otevřený vzdor
V roce 1977 Vodňanský učinil zásadní krok, když v kavárně Slavia podepsal do rukou Vlasty Chramostové Chartu 77. Tento akt byl reakcí na propagandistickou kampaň Anticharty, kterou považoval za vrchol pokrytectví. Podpis Charty ho definitivně zařadil mezi nepřátele režimu, což vedlo k dalšímu zostření dozoru StB. Přesto Vodňanský pokračoval v tvorbě a vystupování, často mimo Prahu, kde měl větší prostor. Jeho sarkastický přístup k výslechům a schopnost mást estébáky slovními hříčkami mu pomohly přežít psychický tlak.
Humor proti nonsensu
Když mu zakázali vystupovat v Praze, našel útočiště na Slovensku, kde přednášel o malých jevištních formách a psal texty pro divadlo Pegasník. Tvorba pro děti, například písně o zvířátkách, mu umožnila pokračovat bez přímé konfrontace s cenzory. Na konci 80. let se vrátil na pražskou scénu s programem Večírek rozpadlých dvojic, který patřil k tomu nejodvážnějšímu, co bylo před rokem 1989 možné slyšet.
Listopad 1989 otevřel Vodňanskému nové možnosti v divadlech, rozhlase i televizi. Jeho humor, plný slovních hříček a absurdity, oslovoval svobodné i nesvobodné společnosti, protože odhaloval podstatu lidské povahy. I po revoluci zůstal věrný svému stylu, přednášel filozofii na Karlově univerzitě a vystupoval s novými programy. Jan Vodňanský zemřel 10. března 2021 na covid. Jeho schopnost přebít nonsens režimu ještě větším nonsensem, jeho odvaha a nezlomný duch zůstávají inspirací pro všechny, kdo věří v sílu umění a svobody.
