Článek
Bylo 25. ledna 1989 krátce po druhé hodině odpoledne, když dozimetrická stanice na výstupu z Jaslovských Bohunic zaznamenala zvýšenou radioaktivitu. Povolený limit ve vypouštěné vodě činil 37 becquerelů na litr. Ve 14.05 přístroj ukázal 75, o pouhých dvacet minut později už 20 000 becquerelů.
Kontaminovaná voda mezitím opouštěla areál odstavené elektrárny A-1, protékala kanálem směrem k Váhu. Vyšetřovatelé později zjistili, že z čistírny radioaktivních odpadních vod uniklo pět až deset litrů koncentrátu s aktivitou 366 milionů becquerelů cesia-137 na litr. Na výstupu už byla voda naředěná, přesto překročila limit více než pětsetkrát.
Pro srovnání: po havárii v Černobylu dosáhla úroveň Cesia 137 v řece Pripjať maximálně 5 000 bequerelů na litr. Je to jedno číslo, které nevypovídá o vážnosti havárie, nicméně je na místě připomenout, že hodnoty radioaktivních látek v Pripjati se po černobylské havárii řešily jako rizikové. Pokud jde o falšování stop a nepořádek, Bohunice si s Černobylem příliš nezadají.
Vedení elektrárny únik neoznámilo nadřízeným Slovenským energetickým podnikům ani Sboru národní bezpečnosti. Událost se však dostala do situačního hlášení Státní bezpečnosti a trnavská StB založila tajný pátrací svazek s příznačným názvem Únik.
Prázdný velín a vypnuté alarmy
Vyšetřovatelé začali skládat průběh nehody minutu po minutě. Zjistili, že technik při proplachování potrubí zapomněl otevřenou armaturu a vysoce aktivní kapalina se dostala do dešťové kanalizace. V kritickou chvíli navíc nebyl ve velínu odparky vůbec nikdo.
Dozimetrická ochrana v budově odparky a skladu kapalných odpadů sice mohla únik odhalit dříve, jenže byla vypnutá. Přístroje často spouštěly falešné poplachy, svítily a zvonily, a tak je někdo odpojil, aby operátory nerušily. Kdo to nařídil, už nikdo nedokázal říct.
Spis popisuje také pracovníka čističky, který téměř neznal provozní předpisy, nerozuměl dozimetrickým přístrojům a nevěděl, jak při zvýšené radiaci zasáhnout. Přesto pravidelně zaskakoval na velínu za odpovědného operátora. „Blb u přístrojů“ tak nebyl jen výsledkem individuálního selhání. Vypovídal o systému, který k citlivému zařízení pouštěl naprosto nekompetentní a nepřipravené lidi.
Přepsané grafy a ovlivnění svědci
StB brzy narazila na podezření, že někdo zahlazuje stopy. Graf dozimetrických měření z bloku A-1 byl roztržený a časové údaje na něm někdo ručně přepsal, aby odpovídaly záznamům z jiné části elektrárny. Náměstek ředitele pro likvidaci A-1 navíc osobně ovlivňoval podřízené, radil jim, co mají říkat, a nabádal je, aby nevypovídali proti zájmům podniku.
Vedení elektrárny se snažilo dostat pod kontrolu i samotné měření. Výzkumný ústav jaderných elektráren dostal pokyn, že odběry vzorků a monitorování radiační situace smějí jeho pracovníci provádět jen s předchozím souhlasem vedení. Oficiálně mělo opatření zabránit úniku „zkreslených a nepodložených informací“ k jiným organizacím a veřejnosti. Ve skutečnosti komplikovalo nezávislou kontrolu.
Utajování mělo zvláštní rozměr. Pro StB nebyla nebezpečná jen samotná radiace, ale také možnost, že se o ní dozvědí „nepovolané osoby“. Nekontrolovaný únik mimo provozní budovy byl státním tajemstvím. Vyšetřovatelé tak současně odhalovali problémy elektrárny a hlídali, aby se o nich nedozvěděla veřejnost.
Další únik prozradily ruční odběry
Ještě než se podařilo lednovou nehodu objasnit, následoval 31. března další únik. Bagr při stavebních pracích přerušil napájení dozimetrických přístrojů na výstupu. Obsluha proto dostala zákaz vypouštět aktivní vodu a dozimetristé začali odebírat vzorky ručně.
První ukázal 13 000 becquerelů na litr, další už 72 000, téměř dvoutisícinásobek limitu. Elektrárna tvrdila, že proud čisté vody pouze vyplavil staré kontaminované usazeniny z kanalizace.
Informátor StB však v říjnu popsal jiný průběh. Jeden z mistrů se měl dozvědět, že automatická kontrola nefunguje, a situaci využít k vypuštění vysoce aktivního odpadu, kterého se potřeboval zbavit. Netušil, že pracovníci dozimetrie přešli na ruční měření. Pokud byla informace pravdivá, nešlo už o nehodu, ale o úmyslné vypouštění radioaktivního odpadu v domnění, že porucha přístrojů zahladí stopy.
Pýcha režimu skončila dvěma haváriemi
Elektrárna A-1 vznikala jako výkladní skříň československé vědy. Reaktor využíval přírodní uran, těžkou vodu a oxid uhličitý. Palivo bylo možné vyměňovat za provozu, ale právě tato výhoda se však zařízení stala osudnou.
V lednu 1976 tlak vymrštil špatně zajištěný palivový článek do reaktorové haly a dva zaměstnanci se udusili unikajícím oxidem uhličitým. V únoru 1977 ucpaly silikagelové kuličky chladicí kanálky dalšího článku. Palivo se přehřálo, reaktor se poškodil a radioaktivní látky pronikly do jeho okruhů i odpadních vod. Elektrárna už nikdy nebyla spuštěna.
Odstavení však neznamenalo konec rizika. StB při vyšetřování narazila na volně uložený radioaktivní odpad, podezření na jeho spalování pod širým nebem, netěsné nádrže a možné pronikání radionuklidů do spodních vod. Některé naměřené hodnoty podle svědků vedení upravovalo tak, aby úložiště působila jako bezpečná.
Vyšetřování zastavila revoluce
Vyšetřování postupně odhalovalo prostředí, v němž každý chránil především podnik a vlastní funkci. Vedení instruovalo svědky, měření podléhalo schválení a nepříznivé hodnoty se zpochybňovaly nebo přepisovaly. StB získávala důkazy prostřednictvím výslechů a tajných informátorů, zároveň však dbala na to, aby informace zůstaly státním tajemstvím.
Informace o obou nehodách byly oficiálně zveřejněny až po roce 1989. Příslušný útvar StB zanikl, vyšetřování skončilo a spis Únik zamířil do archivu. Řada podezření už nikdy nebyla prověřena. V oficiální sedmistupňové klasifikaci jaderných nehod se dnes zpětně přisuzuje Jaslovským Bohunicím stupeň číslo čtyři. Černobylská havárie z roku 1986 má sedmičku.
Zdroje:
