Článek
Tu jsem přihodila nápad, tu sestříhala video. Ani jsem nevěděla jak, a stala jsem se součástí týmu, který vymýšlel a realizoval akce pro veřejnost. Vytvářeli jsme únikovky, domlouvali přednášející a snažili se zaujmout. Až potud bylo všechno v pořádku. Pak ale nastaly ve firmě změny a ona se oficiálně stala dramaturgem. Funkce jí stoupla do hlavy natolik, že se týmová spolupráce postupně rozpadávala a nenápadně přecházela v direktivní organizaci.
Moje práce bohužel přímo souvisela s její. Neuznávala jiný názor než svůj, začala vykrádat nápady a nasazovat na lidi, s nimiž se předtím přátelila. Promyšlenými polopravdami se snažila rozeštvat kolektiv. Na schůzky, kde se plánovaly akce, chodili s totálním odporem jen ti, kteří opravdu museli. Zatímco pro nás byla prioritní propagace firmy, u ní a projektové manažerky to bylo naopak. A jak se říká, s jídlem roste chuť. Z dam se postupně stávaly samozvané vládkyně a vedení to tolerovalo. Když už byly jejich výstřelky přes míru a hrozil průšvih, dostalo se jim varování v podobě pohovoru a tím to skončilo. Zatímco projektová manažerka se stáhla, slečna dramaturgyně právě naopak.
Můj boj začal v momentě, kdy jsem jako administrátor oběma sebrala práva pro psaní na sociální sítě, které úspěšně zaplevelily spoustou špatně napsaných a neustále se opakujících příspěvků s gramatickými chybami. Kdybych byla tušila, co (si) způsobím, nikdy bych to neudělala.
Mezitím ovšem naše milá dramaturgyně rozjela šikanu na více frontách. Jejím terčem se postupně stali snad všichni její spolupracovníci včetně externího profesionálního grafika. Vedení stále přihlíželo, jen občas zahrozilo s minimálním účinkem.
Já se (teď už vím, že hloupě) snažila, aby mi nebylo co vytknout. Počet akcí narostl tak, že se nedal dobře marketingově uchopit. Občas se vloudila chyba, prezentovaná jako velmi vážné pracovní pochybení, podstatně častěji na mě ale vyrukovala s takovými absurditami, že zůstával rozum stát. Vždycky jsem věděla, odkud to přijde, kdy a co to bude, jsem netušila. Pak už jsem naučila odhadnout, že útok nastane v okamžiku, kdy zrealizuji úspěšný projekt nebo se mi povede zorganizovat dobrou akci, aniž by do ní mohla jakkoli zasáhnout. Vedení vědělo, vidělo a nekonalo. Problémy navíc těžce bagatelizovalo na úroveň žabomyších válek.
Původní tým nefungoval, každý si své nápady schovával pro sebe, kolegové si přestali věřit. Navíc s ní už nikdo nechtěl spolupracovat. Bojovali jsme. Postupně se ocitla v jakémsi vakuu. Nakonec usoudila, že u nás jí už pšenka nepokvete a za všeobecné úlevy odešla ke konkurenci.
Když podobná situace trvá moc dlouho, vy nemáte šanci se z ní dostat a nevidíte ani záblesk světla na konci tunelu, nutně se to podepíše na vašem zdraví. Výsledkem dvouleté šikany byla dvouměsíční pracovní neschopnost a totální rozklad týmu kreativních nadšenců, na jejichž nápadech a práci celá dramaturgie stála. Další rok trvalo, než si lidi zase začali věřit, dostali chuť dělat něco navíc, aby se k nám naši klienti rádi vraceli.
Ptáte se, jestli to stálo za to? Jestli nebylo lepší odejít? Svou práci jsem měla a stále mám ráda. Hráli jsme o čas. Kdyby neodešla ona, odešla bych já a se mnou i další. S podobnou šikanou jsem se nikdy před tím nesetkala a doufám, že už nesetkám. A pokud ano, už nebudu bojovat. Sbalím si propisky a půjdu o dům dál.
