Článek
Friedl pocházela z vídeňské židovské rodiny. Po absolvování soukromé umělecké školy Johannese Ittena ve Vídni studovala na umělecké škole Bauhaus ve Výmaru. Poté založila ve Vídni s architektem Franzem Singerem ateliér Singer-Dicker. Jejich společné práce získaly mnohá ocenění a byly prezentovány na výstavě Moderního interiérového designu v Rakouském uměleckoprůmyslovém muzeu.
V roce 1931 Friedl Dicker otevřela ve Vídni vlastní ateliér a v témže roce vstoupila do Komunistické strany Rakouska, podporovala například demokratické Španělsko v občanské válce. Za svou politickou činnost byla zatčena a vězněna rakouskou klerofašistickou vládou. Perzekvovaní byli v té době především ti, kteří se otevřeně hlásili k levicovému hnutí, anebo židovští vyučující či absolventi a absolventky. Po propuštění Friedl emigrovala r. 1934 do Prahy, kde se v r. 1936 vdala za svého bratrance Pavla Brandeise a získala československé občanství. Roku 1938 odmítla vízum do Palestiny a odstěhovala se se svým mužem do Hronova, kde Pavel Brandeis získal práci jako účetní v textilní továrně rodiny Spieglerů. Krátce před druhou světovou válkou žili v Nuslích v Jaromírově ulici.
Terezín: Místo beznaděje i odporu
Když byla Friedl v prosinci 1942 spolu se svým manželem deportována do Terezína, ocitla se v prostředí, které nacisté cynicky nazývali vzorovým ghettem. Za zdmi bývalé pevnosti se tísnily desítky tisíc lidí v nelidských podmínkách. Nedostatek jídla, špatná hygiena a neustálý strach z dalšího transportu na východ byly každodenní realitou. Přesto zde existoval i skrytý život: tajné vzdělávání, kulturní aktivity a odboj. A právě v tomto prostředí našla Friedl své poslání.
Terezínem prošlo kolem 11 000 dětí z celé Evropy. Ty mladší žily s matkami, starší byly odděleny do chlapeckých a dívčích domovů mládeže. Ačkoliv nacisté zakázali jejich vzdělávání a děti nad dvanáct let musely pracovat, vychovatelé jako Friedl riskovali tresty, aby jim přinesli alespoň kousek normálnosti. Friedl se zaměřila na kreslení, které se stalo pro ni i pro děti nejen únikem, ale i terapií.
Kresby jako zrcadlo dětské duše
Friedl přinesla do Terezína nejen své zkušenosti z prestižní školy Bauhaus, kde studovala v letech 1919–1923, ale i hluboké porozumění arteterapii, jež objevila během svého pobytu v Praze. V ghettu učila především dívky z domova mládeže, ale i chlapce, jako byl například Petr Ginz, pozdější autor známého deníku. Její hodiny kreslení nebyly obyčejnou výukou, byly prostorem svobody, kde děti mohly zpracovat svá traumata, vzpomínky a touhy.
Materiálů bylo zoufale málo. Friedl využila, co měla. Vlastní zásoby, které si přivezla, i papíry nalezené v ghettu, jako jsou kartotéční lístky či úřední tiskopisy. Děti se musely o pomůcky dělit, což Friedl proměnila ve výchovný prvek: učila je trpělivosti, ohleduplnosti a spolupráci. Nechávala je hodnotit své práce navzájem, čímž podporovala jejich sebevědomí a respekt k odlišnostem.
Obsah kreseb je nesmírně rozmanitý. Zachycují pohádkové scény, květiny a zvířata, ale i vzpomínky na domov opuštěný před deportací – domy, ulice, rodiny. Některé děti snily o budoucnosti, například o životě v Palestině, zatímco jiné kreslily realitu ghetta: zdi, stráže, vlaky. Friedl dětem nediktovala, co mají malovat. Mladším dávala volnost, starší inspirovala tématy či experimenty s technikami. Věřila, že umění není o dokonalosti, ale o vyjádření a že dospělí nemají právo dětskou tvorbu formovat podle svých měřítek.
Umění jako terapie a vzpoura
Friedl nepovažovala kreslení za přípravu budoucích umělců. Viděla v něm lék. Cestu, jak dětem vrátit ztracený pocit svobody a identity. „Dětství není jen přípravou na dospělost,“ napsala v dochovaném záznamu z přednášky v Terezíně v létě 1943. „Když dětem vnucujeme naši cestu, okrádáme je o jejich vlastní tvůrčí sílu.“ Její přístup kombinoval bauhausovskou estetiku s arteterapeutickými metodami, které pomáhaly dětem zpracovat odloučení, strach a nejistotu.
Za necelé dva roky, které v Terezíně strávila, zorganizovala několik výstav dětských prací. Tyto momenty byly vzácnými záblesky radosti v jinak pochmurném prostředí. Sama se také vrátila k tvorbě. Malovala vzpomínky na své mládí a klidnější časy v Praze.
Zachráněné kresby
V září 1944 byl její manžel, Pavel Brandeis, zařazen do transportu do Osvětimi. Friedl se dobrovolně přihlásila, aby ho následovala. Před odjezdem, 6. října 1944 však provedla klíčový čin. Shromáždila dětské kresby do dvou kufrů a svěřila je Willymu Groagovi, vedoucímu dívčího domova. Ten je ukryl na půdě, kde přečkaly válku. Friedl odjela do Osvětimi a o tři dny později, 9. října, zahynula v plynové komoře. Bylo jí 46 let.
Po osvobození Terezína v květnu 1945 Groag kresby vyzvedl a předal je pražské židovské obci. Odtud putovaly do Židovského muzea, kde je dnes můžeme vidět v Pinkasově synagoze. Těchto 4 387 kreseb je nejen památkou na Friedl a její žáky, z nichž většina válku nepřežila, ale i unikátním pohledem do světa dětí, jejichž hlas by jinak zůstal nevyslyšen.
Zdroje:
