Článek
Zakladatelem rodinné tradice byl Zikmund Jelínek, původem z Luhačovic. Roku 1891 získal koncesi na lihovarnickou výrobu a založil podnik, který se rychle prosadil. Jeho slivovice se prodávala nejen na Moravě, ale i v Brně a Vídni, a jméno Jelínek se postupně stávalo zárukou kvality.
Zikmundovi synové Rudolf a Vladimír vyrůstali přímo v provozu, pomáhali při výrobě, objížděli s otcem zákazníky a učili se. Po první světové válce převzali podnik pod názvem „Zikmunda Jelínka synové“ a brzy jej rozšířili o ovocnářský závod Razov. V roce 1926 se však bratři rozdělili a Rudolf si ponechal Razov, z něhož vybudoval firmu nesoucí jeho jméno.
Rudolf Jelínek – muž, který udělal z Vizovic světovou značku
Rudolf byl schopný obchodník, který dokázal spojit místní tradici s moderními trhy. Ve třicátých letech prosadil výrobu košer destilátů – krok odvážný a tehdy zcela neobvyklý. Výroba pod dozorem židovské obce plně odpovídala rituálním pravidlům a právě tato autenticita otevřela firmě dveře do Spojených států.
Americká židovská komunita přijala slivovici s nadšením. Značka Rudolf Jelínek během několika let získala pověst prémiového produktu a roku 1934 putovaly do USA více než dva tisíce beden slivovice a borovičky. Vizovice se rázem staly jedním z nejdůležitějších evropských center výroby košer destilátů a Rudolf se stal respektovanou osobností nejen v Československu, ale i mezi americkými obchodníky.
Pak však přišla Mnichovská dohoda. Zklamaná americká židovská komunita začala bojkotovat zboží z Československa, které podle ní ustoupilo nacistické agresi. Export se zhroutil. Po vzniku Protektorátu se situace dramaticky zhoršila. Rudolf odcestoval v dubnu 1939 do USA, odkud se snažil zajistit emigraci své rodiny, ale bez úspěchu. Z ne zcela jasných důvodů se téhož roku na podzim vrátil. Zřejmě kvůli blízkým, možná kvůli majetku, který Němci postupně zabírali. Firma byla roku 1940 arizována a nuceně prodána.
Cesta do Terezína a Osvětimi
Rudolf s manželkou Irenou a mladším synem Jiřím byli v lednu 1943 deportováni do Terezína. O rok později následoval transport do Osvětimi. Rudolf odjel 29. září a Irena 4. října 1944. Oba tam zahynuli. Události, které semlely tisíce židovských rodin, zasáhly i rod Jelínků neúprosně a definitivně.
Synové Jiří a Zdeněk
Příběh Rudolfových synů je strhující. Starší Zdeněk během okupace žil v ilegalitě pod falešným jménem. Připojil se k domácímu odboji, pracoval jako spojka a sabotáže prováděl přímo v regionech, kde znal každý kout. Jeho odvaha však měla zdravotní následky – vyčerpání, hlad i zimní úkryty oslabily tělo natolik, že se mu po válce prudce zhoršila tuberkulóza. V roce 1946, kdy bylo rodině nejvíce potřeba jeho síly, zemřel.
Mladší Jiří prožil válku v Terezíně a později v Osvětimi. Jako zázrakem přežil několik selekcí i přesuny mezi tábory a po válce se vrátil do Vizovic jako jeden z mála přeživších členů rodiny. V osmnácti letech převzal podnik, obnovil výrobu a dokonce znovu navázal na předválečné exporty na americký trh, kde jméno Jelínek stále mělo svou váhu.
Tento nadějný začátek však přerušil převrat v únoru 1948. Komunistická vláda začala se znárodňováním a 28. dubna 1948 byla likérka Rudolf Jelínek začleněna do národního podniku Moravské lihovary a octárny Brno, později se stala součástí Slováckých konzerváren. Jiří Jelínek odjel přes Velkou Británii nejprve do Izraele, v 60. letech pak do Kanady a USA. Roku 1989 chtěl v restituci získat rodinný majetek zpátky, ale na podzim 1990 zemřel.
Komunisti značku nezrušili
Paradoxem dějin je, že komunistický režim značku „Rudolf Jelínek“ nezrušil. I přes ideologické postoje si státní podnik uvědomoval její hodnotu pro export a devizový příjem. Název tak přežil celé období socialismu, byť s jiným vedením, jinými technologiemi a centralizovaným řízením, typickým pro státní podniky té doby.
V šedesátých a sedmdesátých letech se vizovická výroba stabilizovala a slivovice se stala jedním z nejznámějších československých vývozních artiklů. Firma byla postupně začleněna do velkých národních podniků jako „Moravské lihovary“ a zkušenosti starých palírníků se mísily s průmyslovými postupy. Některé technologie se vytrácely, jiné přetrvaly, ale základ, kvašení celých švestek a destilace s peckami, – zůstal.
Jméno, které přežilo století
Po sametové revoluci se začalo hovořit o restitucích. Rodina však o navrácení majetku nepožádala, žila v zahraničí, neměla k dispozici dostatečné zázemí ani právní podporu a navíc nesla stále jizvy po válce. Prasynovec André Lenard později přiznal, že by tak velký podnik nedokázali po desetiletích znovu převzít ani vést. Byl rád, že jméno Rudolf Jelínek zůstalo i po transformaci v dobrých rukou.
Roku 1994 vznikla akciová společnost RUDOLF JELÍNEK a.s., která obnovila tradiční způsoby výroby ovocných destilátů, začala vysazovat nové sady a vrátila značce již téměř zapomenutou prestiž. Dnes patří mezi největší světové producenty ovocných pálenek a exportuje do desítek zemí.
Jméno Jelínek tak nezmizelo – a dodnes voní po švestkách, které se v Razově pálí téměř stejně jako před sto lety.
