Článek
Chtěl poznávat svět jinak než běžný turista. Bez hotelů, cestovních kanceláří a pokud možno i bez peněz. Stanislav Kocsis z Ostravy cestoval stopem, spal u lidí, které potkal cestou, a spoléhal na jejich pohostinnost. Z dobrodružství chtěl vytvořit projekt o laskavosti cizích lidí. V září 2024 ale jeho cesta skončila v gruzínských horách. Od té chvíle jako by se po něm slehla zem.
Mladý muž, který je otcem malé Málinky, vyrazil koncem léta přes Turecko do Gruzie. Rodina byla zvyklá, že se pravidelně hlásí. Matce posílal svou polohu, telefonoval jí a představoval jí dokonce lidi, kteří ho nechali přespat.
„Vždy mi posílal lokalizaci, kde je. Když se setkal s nějakou rodinou, kde spal, tak mi mávali, zdravili mě,“ popsala později jeho matka Hana Heinz.
Pak ale komunikace náhle ustala. Poslední kontakt se synem měla 28. září 2024. Stanislav se tehdy pohyboval v západní Gruzii, v horské oblasti Samegrelo nedaleko hranice se separatistickou Abcházií. Od té doby nepřišla jediná zpráva.
Chtěl dokázat, že lidé jsou laskaví
Stanislav nebyl podle rodiny nezkušený dobrodruh, který by se bez rozmyslu vydal do nebezpečí. Cestování miloval a stopem se pohyboval už dříve. Několik měsíců před zmizením na sociálních sítích vysvětloval i neobvyklý smysl své cesty.
„Cestuji, abych vytvořil projekt o laskavosti cizích lidí, to znamená, že mým cílem je za celou cestu nic neutratit. Žádné žebrání, jen prosby,“ napsal v létě 2024 ve skupině, kde hledal případného parťáka.
Chtěl se setkávat s místními, nechat se svézt, přespat u nich a právě prostřednictvím obyčejných lidí poznávat kulturu jednotlivých zemí.
Jeho způsob cestování měl samozřejmě rizika. Znamenal pohyb mimo běžné turistické trasy a závislost na lidech, které předtím neznal. Matka je však přesvědčena, že syn nebyl hazardér. „Stáňa by neriskoval,“ opakovala v médiích.
Právě proto je pro rodinu tak těžké přijmout možnost, že by jednoduše udělal fatální chybu v horách.
Pátrání skončilo bez odpovědi
Po oznámení zmizení se do případu zapojily české i gruzínské úřady. Česká policie vyhlásila po Stanislavu Kocsisovi pátrání 4. října 2024. Případ řešila také česká ambasáda v Tbilisi a gruzínská policie se záchranáři.
„Naše konzulka okamžitě kontaktovala policii a záchranářské týmy, které se už několikrát pokusily tohoto českého občana vypátrat,“ uvedl tehdy mluvčí českého ministerstva zahraničí Daniel Drake.
Záchranáři se zaměřili především na místo odpovídající posledním známým souřadnicím. Terén v oblasti Samegrelo je však mimořádně obtížný a přírodní podmínky nevyzpytatelné.
Stanislavovo jméno se dostalo také do databáze Interpolu. Ani mezinárodní pátrání ale nepřineslo zásadní stopu.
Měsíce ubíhaly a rodina zůstávala ve stejné situaci jako na začátku. Nevěděla, zda Stanislav utrpěl nehodu, zabloudil, stal se obětí trestného činu, nebo se dostal někam, odkud nemohl dát vědět.
Únos, Abcházie i další teorie
Nejasnosti ještě prohlubuje místo, kde Stanislav zmizel. Samegrelo leží nedaleko Abcházie, separatistického území, které většina světa považuje za součást Gruzie, ale jehož nezávislost uznává Rusko a několik dalších států.
Matku proto napadlo, zda se její syn nemohl dostat přes hranici. Obracela se i na ruskou stranu a obávala se možnosti, že by mohl být v Abcházii zadržen.
Později se v gruzínských médiích objevily také spekulace, že se český cestovatel mohl stát obětí únosu. Pro tuto teorii však nebyly zveřejněny přesvědčivé důkazy.
A právě absence jakékoli stopy dělá případ tak záhadným. Kdyby Stanislav zahynul při nehodě, rodina doufala alespoň v nalezení jeho věcí nebo jiného vodítka. Nic takového se však veřejně neobjevilo.
Matka začala organizovat vlastní pátrání
Když možnosti oficiálního pátrání začaly být omezené, rozhodla se Hana Heinz pokračovat sama. Obracela se na úřady, ambasády, média i lidi přímo v Gruzii a založila veřejnou sbírku. Peníze měly zaplatit soukromé pátrání a práci detektiva.
„Jako matka se zkrátka nemohu smířit s tím, že nevím, co se s ním stalo,“ vysvětlovala.
Do pátrání se zapojili také lidé, kteří se vydali přímo do oblasti Stanislavova posledního známého pohybu. Jeden z jeho kamarádů s místním průvodcem procházel možné trasy. Náklady pomáhaly hradit právě peníze ze sbírky.
Ta byla ukončena 15. června 2025. Ani další hledání ale dlouho očekávanou odpověď nepřineslo.
Česká diplomacie se případem zabývala i téměř rok po zmizení. V září 2025 ambasáda v Tbilisi požádala gruzínské ministerstvo zahraničí diplomatickou nótou o informace o aktuálním stavu pátrání.
Pro rodinu však zůstává nejhorší právě nejistota. Nemá tělo, místo nehody ani spolehlivého svědka, který by dokázal říct, kam Stanislav po 28. září 2024 zamířil.
Zůstaly jen poslední souřadnice, fotografie z cest a vzpomínky na mladého muže, který vyrazil do světa s poněkud idealistickým plánem – chtěl ukázat, že i mezi úplně cizími lidmi existuje laskavost.
A doma zůstala rodina a malá dcera, které stále chybí odpověď na jedinou otázku: co se Stanislavovi Kocsisovi v gruzínských horách skutečně stalo?
Zdroje:
