Článek
Ale město bylo stále plné tanků. Na nábřežích stály obrněné transportéry, u mostů hlídkovali sovětští vojáci, v parcích se tísnily vojenské stany. Na Klárově hlídkovala skupina vojáků s tankem. Ten den tudy šla šestadvacetiletá Marie Charousková, studentka strojní fakulty ČVUT. Nesla s sebou tubus s výkresy – diplomovou práci, kterou měla odevzdat svému vedoucímu. Dělilo ji pár dní od vysněného titulu inženýrky. Na zastávce chtěla přestoupit na tramvaj do Dejvic. Možná se trochu rozběhla, aby ji stihla. Možná se podívala na hodinky. Možná jen udělala krok, který někdo z vojáků špatně pochopil. A pak zazněla dávka ze samopalu.
Spokojená rodina
Marie pocházela z malé vsi Otryby-Podveky na Kutnohorsku. Byla vynikající studentkou a milovala létání. V aeroklubu se seznámila s mladým instruktorem Vladimírem Charouskem. Vzali se v roce 1962, čtyři roky nato se jim narodil syn Jiří. Byli mladí, vzdělaní, měli sny. Vladimír pracoval v leteckém závodě, Marie dokončovala vysokou školu a zároveň se starala o rodinu. „Byla to žena, která všechno zvládala s klidem,“ vzpomínal později Vladimír. „Ráda se smála, měla v sobě rovnováhu. Všechno, co dělala, dělala poctivě.“ V létě 1968 bydleli Charouskovi v Praze-Zbraslavi. Marie po mateřské dovolené nastoupila do Výzkumného ústavu zemědělské techniky v Řepích, dálkově dokončovala studia na ČVUT a připravovala diplomku. Kdyby přišla o pár minut později, nebo kdyby ten den pršelo a vzala to jinou cestou, možná by žila.
Klárov, pondělí 26. srpna
Bylo krátce po deváté ráno. Vojáci postávali u tanku před restaurací Na Klárově, poblíž zastávky tramvaje číslo 18. Když Marie přecházela ulici, jeden z nich zvedl samopal. Bez varování, bez důvodu, bez jediného slova vypálil krátkou dávku. Jedna střela zasáhla pravou nohu, druhá břicho. Marie klesla na chodník, poblíž obrubníku. Tubus s výkresy se skutálel po dlažbě. O pár metrů dál stál major Miloslav Rogner, vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti, který šel kolem náhodou. Byl to on, kdo k ní přiběhl, zastavil krvácení a přivolal sanitku. Pomáhal mu ještě jeden kolemjdoucí. Vojáci mezitím zůstali stát u tanku. „Po střelbě pokračovali v rozhovoru a jedli svačinu,“ uvedl Rogner ve své zprávě.
Marie byla převezena do nemocnice Pod Petřínem, kde se ji lékaři pokusili zachránit. Rozsáhlá poranění ale nebyla slučitelná se životem Ve 13:50 hodin, téhož dne, Marie Charousková zemřela.
Ztráta, která nesměla být pojmenována
Vdovec Vladimír Charousek zůstal sám s dvouletým synem Jiřím. Státní bezpečnost mu brzy dala najevo, že o okolnostech smrti své ženy nesmí mluvit. Vyhrožovali mu ztrátou zaměstnání. „Byli jsme pro ně nepohodlná připomínka,“ řekl po letech. Stejný nátlak pocítil i major Rogner. Ve svém hlášení označil čin za bezdůvodné zabití civilní osoby a žádal, aby byl voják identifikován a potrestán. Brzy mu přišel rozkaz: změnit zprávu tak, aby z ní vyplývalo, že žena provokovala a voják střílel v sebeobraně. Odmítl. A tak byl v roce 1969 propuštěn ze služby a poslán do invalidního důchodu. Vyšetřování bylo 3. listopadu 1968 přerušeno, pachatel byl „neznámý“. Případ zmizel z archivů.
Ticho, které trvalo dvacet let
Na místě tragédie lidé spontánně postavili improvizovaný pomníček. Kytice, svíčky, obrys těla překrytý vlajkou. V roce 1969 byla deska poničena a o rok později úřady nařídily její odstranění. Vladimír Charousek dostal dokonce dopis, že pokud ji sám neodstraní, zaplatí náklady. Ignoroval to. Pamětní desku prý jeden z obyvatel Malé Strany ukryl – a díky tomu mohla být po listopadu 1989 znovu odhalena. Stalo se tak 16. prosince 1989, z iniciativy studentů ČVUT.
Vedení ČVUT udělilo Marii Charouskové titul inženýrky in memoriam. Její jméno se objevilo i v přehledech obětí srpnové okupace – 108 lidí, kteří zemřeli zcela zbytečně. Ale právě její smrt se stala symbolem: zastřelená studentka s diplomovou prací v ruce. V roce 1993 přinesl k její desce květiny ruský prezident Boris Jelcin, v doprovodu Václava Havla.
Vladimíru Charouskovi po roce 1968 neobnovili pilotní průkaz mohl pracovat jen jako topič. Když přišel listopad 1989, dožil se alespoň chvíle, kdy mohl svobodně mluvit o tom, co se stalo.
„Po roce 1989 jsem měl touhu po jedné věci,“ říkal. „Aby Bilak a ostatní stáli před soudem. Aby je odsoudili za vlastizradu – ale ne, aby je zavírali. Jen aby ten punc na čele měli. Aby bylo vidět, kdo nese odpovědnost.“
Marie Charousková nechtěla být hrdinkou. Chtěla jen odevzdat diplomku.
Zdroje:
