Článek
Když se v devadesátých letech objevil na politické scéně mladý, usměvavý elektromechanik z lokomotivního depa, málokdo tušil, že se dívá na budoucího předsedu vlády. Stanislav Gross disponoval něčím, co v drsném prostředí české politické transformace chybělo: bezprostřední komunikační dovedností a tváří, která nevzbuzovala strach. Jako šéf Mladých sociálních demokratů vsadil na správnou kartu, když podpořil Miloše Zemana. Odměnou mu byl strmý vzestup.
V roce 2000 se stal ministrem vnitra. Tehdejší průzkumy veřejného mínění ho vynášely do nebes, jeho popularita se stabilně držela nad 70 procenty. Byl to „zlatý hoch“, který měl stranu i zemi dovést k modernímu levicovému středu po vzoru Tonyho Blaira. Jenže pod nablýskaným povrchem se už tehdy začaly tvořit první trhliny.
Soukromý život a stín nevěstince
Grossovo rodinné zázemí bylo s jeho politickou kariérou propleteno víc, než bylo zdrávo. Po krátkém, neúspěšném sňatku z mladické nerozvážnosti na začátku devadesátých let se v únoru 1996 oženil podruhé. Jeho vyvolenou se stala Šárka Bobysudová, provozní z parlamentní restaurace, původní profesí učitelka v mateřské škole. Za svědka jim šel tehdejší stranický lídr Miloš Zeman.
Zatímco Gross stoupal v politických žebříčcích, jeho manželka se pustila do ambiciózního podnikání, které později uspíšilo jeho pád. Šárka Grossová čelila ostré kritice poté, co vyšlo najevo, že za úvěr na její nemovitost ručila Libuše Barková – kontroverzní podnikatelka a provozovatelka nevěstince Escade, která byla v té době stíhána pro pojistný podvod. Tento blízký vztah mezi rodinou premiéra a osobou z kriminálního polosvěta byl pro veřejnost i koaliční partnery neúnosný a zásadně podkopal Grossovu integritu.
Bariéra z polopravd: Aféra, která změnila Česko
Skutečný bod zlomu však přišel v lednu 2005. Investigativní novináři Grossovi položili zdánlivě banální otázku: „Kde jste vzal 4,2 milionu korun na luxusní byt na Barrandově?“ Gross místo přímé odpovědi rozehrál absurdní divadlo o půjčce a „strýčkovi Vikovi“, které se stalo synonymem pro politickou lhostejnost a nedůvěryhodnost. Jeho vyjádření v Poslanecké sněmovně o tom, jak původ peněz, za které koupil byt na Barrandově byl „křišťálově čistý“ se paroduje dodnes.
Když se k nejasnému financování přidaly zmíněné vazby Šárky Grossové na Barkovou, začala se premiérova loď potápět. Tehdejší kampaň se sloganem „Myslím to upřímně“ se přes noc stala terčem posměchu. Gross sice vládní krizi krátce ustál, ale 25. dubna 2005 musel podat demisi. Ve věku 35 let skončil jako nejmladší politický důchodce v Evropě.
Od advokacie k „zázračnému“ zbohatnutí
Odchodem z vysoké politiky kontroverze neskončily. Gross se stáhl do advokacie, veřejnost ale šokoval znovu v roce 2007. Jako zázrakem se stal majitelem 31 % akcií firmy Moravia Energo. Podíl, který koupil za půjčených 21 milionů korun, obratem prodal za 110 milionů slovenskému miliardáři Pavlu Krúpovi.
Tato transakce, ačkoliv ji policie opakovaně odložila jako legální, dodnes budí podezření z legalizace výnosů z dřívější politické činnosti. Sérií těchto legálních kroků Gross zhodnotil investici téměř desetinásobně. Za tyto peníze si rodina později pořídila luxusní apartmán na Floridě v Hidden Bay za 735 000 dolarů, vedený na jméno manželky, a další nemovitosti v Praze.
Pokání před televizní kamerou
Poslední kapitola Grossova života byla tragická. V roce 2014 se potvrdilo, že trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Nemocí, která člověka postupně paralyzuje, Grosse zásadně změnila. V dokumentu České televize Expremiéři se objevil viditelně nemocný, s pokorným hlasem.
„Všem vám, kteří jste mi před lety důvěřovali a pak jste měli pocit, že jsem vás zklamal, tak vám se omlouvám,“ pronesl tehdy. Přiznal, že se do lží kolem bytu zamotal ze strachu a že v politice nejednal vždy čistě.
Tato veřejná omluva byla v českém prostředí unikátní. Gross se upnul k víře, přijal Krista a hledal vnitřní klid. Stanislav Gross zemřel 16. dubna 2015. Jeho příběh zůstává mementem o tom, jak snadno lze vyměnit obrovský politický kapitál za pochybný zisk a jak těžké je získat zpět čest, i když za ni člověk zaplatí tu nejvyšší cenu.
Zdroje:
