Článek
Knihovny byly vždy považovány za bezpečná místa – otevřená všem, bez rozdílu věku, pohlaví, náboženství či společenského statusu. Stačí jen minimální poplatek, a můžete si půjčit knihu, posedět v kavárně nebo se připojit k internetu. Jenže tato tragédie ukázala, že ani knihovna nemusí být zcela bezpečným prostorem.
Co se tehdy stalo?
Do knihovny v Horní Bříze přišel její pravidelný návštěvník. Po hádce kvůli registraci vytáhl nůž a smrtelně zranil tehdy 27letou knihovnici. Pozdější vyšetřování ukázalo, že šlo o psychicky nemocného muže, který do knihovny pravidelně chodil na internet. Personál ho tedy znal a pravděpodobně věděl, že může být nevyzpytatelný. Policie podezřelého dopadla během necelé hodiny – našli ho na ubytovně poblíž místního nádraží, jen 1,5 kilometru od místa činu.
Ještě před vraždou útočník donutil knihovnici, aby zavolala do plzeňské redakce televize Nova. Chtěl, aby na místo dorazil zpravodajský štáb. Když reportérka, která zároveň upozornila policii, přijela na místo, knihovnice už byla mrtvá.
Kdo byl vrah?
Muž trpěl paranoidní schizofrenií a odmítal pravidelně užívat předepsané léky. Trpěl bludy – věřil, že je sledován pomocí přístroje ukrytého v jeho těle. Jeho agresivita se stupňovala a nejbližší okolí si s ním nevědělo rady.
Týden před vraždou poslal svému otci zoufalou esemesku, ve které psal, že už neví, jak dál. Otec ho proto odvezl na psychiatrii ve Fakultní nemocnici Plzeň a požádal o doporučení k přijetí do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Lékař však rozhodl, že hospitalizace není nutná, a doporučil muži kontaktovat svého ambulantního psychiatra. O několik dní později došlo k tragédii.
Pachatel je dodnes pod dohledem psychiatrů a podle rozhodnutí soudu zůstává v zabezpečovací detenci. Žalobce jeho stíhání v roce 2016 zastavil s tím, že jeho propuštění na svobodu by bylo nebezpečné pro společnost.
Dá se podobným činům předejít?
Počet lidí s psychickými poruchami v Česku neustále roste. Dva roky pandemie, lockdowny a izolace situaci ještě zhoršily. Bohužel psychiatrická péče u nás dlouhodobě zaostává. Přestože stigma kolem návštěv psychiatra či psychologa pomalu mizí, dostupnost odborné péče je stále zoufalejší – zejména v menších městech a ve strukturálně postižených regionech je téměř nemožné sehnat psychiatra nebo psychologa. A pokud se člověk ocitne v akutní krizi, nemá se na koho obrátit. Situace v dětské psychiatrii je pak naprosto kritická. Narůstá počet psychických poruch u dětí i dětských sebevražd. Často jde o na první pohled bezproblémové teenagery, úspěšné ve škole i ve sportu. Jejich volání o pomoc vyznívá naprázdno nebo prostě není, kdo by se jich včas ujal.
Co bylo před deseti lety ojedinělým případem, se dnes bohužel stává čím dál častěji. Útoky ve školách, zdravotnických zařízeních, na úřadech práce, napadání záchranářů – to všechno je realita, kterou už nemůžeme přehlížet. Střelba v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy to jenom dokládá.
A knihovny?
Ty jsou stále otevřeným prostorem, kde se setkávají lidé všech povah i duševních stavů. Vedle seniora hledajícího rodokmen může sedět neléčený schizofrenik, cholerický šachista, bezdomovec, drogový dealer nebo agresivní alkoholik. Knihovníci nemají pravomoc tyto lidi vykázat, často nemají ani možnost se účinně bránit, přestože ví s kým mají „tu čest“. A než by kdokoli stihl zavolat pomoc, může být pozdě.
Systém běží ze setrvačnosti – ale jak dlouho? Titanic se potápí, jen na horní palubě se ještě tančí. Pokud někdo nezatáhne za záchrannou brzdu, můžeme se brzy dočkat scénáře, jaký dnes známe z USA. Dá se tomu ještě vůbec zabránit? Od tragédie v Horní Bříze uplyne letos deset let. Za tu dobu se mnohé změnilo k horšímu. A to nejhorší nás totiž zřejmě ještě čeká. Jen si to nechceme připustit.
Zdroje:
