Článek
Ondřej Stavinoha se narodil 14. června 1955 ve Znojmě do dělnické rodiny. Jeho dětství provázela častá stěhování – od Znojma přes Velké Karlovice až po Svobodné Heřmanice a Horní Benešov. Rodiče neskrývali odpor ke komunistům a sovětským vojákům. Ondřej si pamatoval historku z roku 1968, kdy otčím střílel po sovětských vrtulnících. „Možná to šlo se mnou od malička,“ řekl později. Matka mu vyprávěla, že Němci za války jednali „slušněji“ než Rusové při osvobozování, což v něm živilo averzi k režimu. Po základní škole se Ondřej vyučil zemědělcem-mechanizátorem v Rýmařově. Sloužil na vojně v Berouně a Příbrami, pak nastoupil do uranových dolů v Příbrami jako zámečník a později horník. S kamarády rád popíjel pivo a provokoval režim – nosil americkou vlajku na bundě nebo černé oblečení.
Plánování výbuchu
Když se blížilo desáté výročí okupace Československa v srpnu 1968, Ondřej a František Polák cítili potřebu vzdorovat. Podnět přišel od otce Ondřejovy přítelkyně, policisty, který se chlubil, že bezpečnostní složky mají vše pod kontrolou. „To nás vytočilo,“ vzpomínal Ondřej. Společně s Františkem začali plánovat záškodnickou akci. Po dlouhých debatách se rozhodli odpálit bronzovou sochu Klementa Gottwalda, symbol komunistické moci, stojící na příbramském náměstí. Ondřej využil svou práci v dolech. Vynést trhavinu nebylo nijak složité. V podzemí se používala na odstřel horniny. „Stačilo ji schovat a odnést,“ popsal. Získal asi kilogram trhaviny a ukryl ji ve své posteli na ubytovně. František přinesl dalšího půl kilogramu od spolubydlícího Jaroslava Týsla, protože se Ondřej obával, že množství nestačí. Plánovali útok na 21. srpna 1978, přesné výročí okupace. Náměstí však hlídala StB, a tak akci odložili o tři dny. V noci z 23. na 24. srpna se posilnili alkoholem a vyrazili. Ondřej instruoval Františka, aby čekal v podchodu. Sám umístil trhavinu mezi nohy sochy na žulový podstavec. Zapálil dvanáctivteřinový doutnák a utíkal ke kašně. „Výbuch mě málem srazil,“ líčil. Exploze roztříštila okna a výlohy na náměstí, socha ztratila nohu a zřítila se. „Viděl jsem, jak Gottwald padá, a říkal si: To jsem přehnal,“ přiznal Ondřej. František mezitím utekl na ubytovnu. Ondřej ho tam našel, dali si cigaretu a šli spát. Ráno bylo náměstí uzavřené, autobusy objížděly přes Březové Hory.
Zatčení a výslech
StB reagovala rychle. Psi prohledávali náměstí, agenti pátrali po svědcích, kontrolovali sklady trhavin a pročesávali ubytovny. Místní rozhlas vyzýval k udání. Ondřej chodil do práce, ale po sedmi dnech, během noční směny, ho zatkli. „Kterej je Stavinoha?“ zavolali muži v civilu. V poutech ho odvedli do Příbrami. Výslechy byly tvrdé. „Ruce za záda, facky, řev,“ popsal. Zpočátku zapíral, ale výpověď Jaroslava Týsla ho usvědčila. Po pěti měsících vazby v Ruzyni a na Pankráci ho odvezli na rekonstrukci činu. Na náměstí stál dav, z něhož se ozývaly nadávky. V lednu 1979 krajský soud v Praze vynesl rozsudek: Ondřej dostal devět let za záškodnictví a nedovolené ozbrojování, František sedm let a Jaroslav rok. Ondřej musel navíc splácet 105 tisíc korun za poškozenou sochu a škody na náměstí. Na tehdejší poměry to byla vysoká částka.
Valdice a sklářská dílna
Ondřej si trest odpykával ve Valdické věznici, nechvalně známé pro politické vězně. První dojem byl děsivý. „Cela smrděla, všechno bylo cizí,“ vzpomínal. Pomohli mu zkušení političtí vězni, kteří ho uvedli do vězeňského života. Společně s Františkem, umístěným na jiném oddělení, se vídali na vycházkách. Bachaři politickým vězňům ztěžovali život – občas vtrhli na celu, rozházeli věci nebo je bili. Ondřej se však přizpůsobil. Raději chodil na dvanáctihodinové směny do sklářské dílny, kde vyráběl korálky pro podnik v Železném Brodě. Vyučil se sklářem, získal si respekt a vydělával nadstandardní mzdu. Kontakt s rodinou udržoval přes dopisy. Matka a sestra Marie ho podporovaly, sestra ho po propuštění vyzvedla. Přemýšlel o útěku, ale věděl, jeho myšlenky nejsou. „Cvičili jsme načerno, ale když tě chytili, brali to jako přípravu na útěk,“ řekl. Pašoval motáky, cigarety a peníze díky známosti s kontrolorkou skla. Za nalezení civilní bankovky strávil třicet dní na samotce. Po pěti letech splatil dluh za sochu a škody. Z Valdic si odnesl 80 tisíc korun – na tehdejší dobu to byly slušné peníze.
Návrat a rehabilitace
Po propuštění v roce 1987 se Ondřej vrátil na šachtu. Díky bývalému předákovi ho přijali zpět. Po sametové revoluci pracoval na státním statku ve Vranovicích a později ve vojenských lesích, kde zůstal. V roce 1989 prožíval euforii, ale litoval, že revoluce nepřišla dřív. Přihlásil se do Konfederace politických vězňů v Příbrami, kde se stal místopředsedou. Po letech soudních tahanic ho v únoru 1995 Krajský soud v Praze plně rehabilitoval a uznal jeho trest jako politický.
Setkání s Gottwaldem
V roce 2014 se Ondřej poprvé po 35 letech podíval na sochu Gottwalda, uloženou ve skladu příbramských technických služeb. „Nezměnil se,“ poznamenal s ironií, když odhrnul plachtu a spatřil bronzového prezidenta. Emoce však neskrýval: „Devět let života. Možná jsem to přehnal.“ Socha zůstala ve skladu, město nevědělo, co s ní. Hornické muzeum ji odmítlo, starosta zvažoval muzeum nebo skanzen. Ondřej se tomu zasmál: „Náš starosta říkal, že když Gottwalda dostaneme zadarmo, postavíme ho před hospodu.“ Ondřej na minulost vzpomíná s odstupem: „Stálo to za to? Ztratil jsem léta, ale je to za mnou.“
Zdroje:
