Článek
Autobus plný školáků pomalu stoupal po mokré silnici na Ružbašském kopci nedaleko slovenského Podolínce. Bylo krátce před jednou hodinou odpoledne 6. června 1974 a děti z Oščadnice měly za sebou několik hodin cesty. Před nimi byl výlet, na který se dlouho těšily.
V protisměru se objevil nákladní automobil Tatra 138 s přívěsem. Při sjíždění kopce dostal smyk a jeho přívěs se přiblížil k autobusu. Následoval náraz, který během několika okamžiků proměnil školní výlet v jednu z nejtragičtějších dopravních nehod tehdejšího Československa.
Uvolněná bočnice přívěsu zasáhla levý bok autobusu a roztrhla jej téměř po celé délce. Kovová konstrukce pronikla do prostoru pro cestující, přímo do míst, kde seděly děti. Sedm školáků zemřelo na místě, další dva později podlehli zraněním.
O tom, kdo přežije, rozhodovalo i to, na které straně autobusu seděl.
Na cestu do Tater si museli vydělat
Žáci devátých tříd základní školy v Oščadnici na slovenských Kysucích měli před sebou poslední společné týdny. Blížil se konec školního roku a po prázdninách se měli rozejít na střední školy a učiliště. Výlet do Vysokých Tater pro ně měl být rozloučením se základní školou.
Aby si ho mohli dovolit, pracovali dva týdny na brigádě v místním dřevozpracujícím podniku. Za odvedenou práci jim podnik poskytl autobus zdarma.
Mezi účastníky byl také patnáctiletý Janko Kubuš. Na cestu se těšil natolik, že noc před odjezdem téměř nespal. Matku Veroniku večer prosil, aby ho ráno nezapomněla vzbudit. Když za ním přišla, byl už dávno vzhůru. Ujistil ji, že se dospí v autobuse.
Matka tehdy nemohla tušit, že se synem mluví naposledy.
Autobus vyrazil z Oščadnice časně ráno. Děti doprovázeli pedagogové a cesta zpočátku probíhala bez problémů. Když se blížily k Podolínci, zbývala do tragédie už jen krátká chvíle.
Přívěs, se kterým ostatní řidiči odmítli vyjet
Nákladní automobil, který se toho dne střetl s autobusem, převážel stavební materiál. Jeho přívěs však měl podle později zveřejněných svědectví vážné technické nedostatky.
Někteří řidiči s ním údajně odmítli vyjet. Juraj B., který nakonec usedl za volant, později tvrdil, že dostal pokyn k jízdě od dispečera a že jeho nadřízení o závadách věděli.
Na mokré silnici při sjíždění Ružbašského kopce dostala souprava smyk. Přívěs se dostal do nebezpečné blízkosti protijedoucího autobusu a jeho bočnice zasáhla karoserii.
Následky byly katastrofální. Autobus nemusel narazit čelně do nákladního auta. Stačila kovová část přívěsu, která roztrhla jeho bok v místech obsazených cestujícími.
Místo k sezení mu zachránilo život
Mezi devíti mrtvými byl i patnáctiletý Janko Kubuš. Jeho spolužák Marcel Kubala naopak přežil díky náhodě, na kterou později vzpomínal. Původně chtěl sedět na levé straně autobusu, kterou bočnice zasáhla. Nakonec si vybral jiné místo.
Zatímco někteří školáci vyvázli bez vážnějších zranění, jiní utrpěli těžká poranění. Přeživší učitelky později popisovaly děsivé okamžiky bezprostředně po nehodě, kdy se snažily zorientovat v poničeném autobuse a zjistit, co se stalo s jejich svěřenci.
Sedm dětí zemřelo přímo na místě, další dvě se nepodařilo zachránit. Několik školáků a jedna učitelka utrpěli vážná zranění.
V Oščadnici se mezitím začala šířit zpráva, které rodiče zprvu nedokázali uvěřit. Autobus s jejich dětmi havaroval a některé z nich jsou mrtvé.
Devět rakví a téměř deset tisíc smutečních hostů
Tragédie zasáhla celou Oščadnici. Zahynuli Ján Kubuš, Mária Laščíková, Mária Kozáková, Peter Špalek, Ján Štrba, Emília Lysíková, Peter Halvoník, Magda Špalková a Daniela Dejčíková.
Všichni byli na prahu dospělosti. Měli dokončit základní školu, pokračovat ve studiu nebo se vyučit řemeslu. Místo toho jejich rodiče připravovali pohřeb.
Poslední rozloučení se konalo 9. června 1974 na školním dvoře v Oščadnici. Podle dobových záznamů se ho zúčastnilo téměř deset tisíc lidí. Přijeli nejen obyvatelé obce, ale také lidé z okolních měst a vesnic.
Devět dětských rakví připomínalo rozsah neštěstí, které během několika vteřin připravilo tolik rodin o jejich děti.
Řidič dostal devět let. Ve vězení spáchal sebevraždu
Vyšetřování se zaměřilo na technický stav nákladního přívěsu a odpovědnost za jeho použití. Řidič Juraj B. tvrdil, že nevyjel z vlastní vůle, ale na pokyn dispečera, přestože o závadách měli jeho nadřízení vědět.
Soud jej nakonec odsoudil k devíti letům odnětí svobody.
Podle slovenského regionálního zpravodajství se řidič, který byl otcem čtyř dětí, po nástupu do výkonu trestu rozhodl ukončit svůj život.
Otázka, proč vůbec mohl být na silnici nasazen přívěs ve špatném technickém stavu, však zůstala jedním z nejzávažnějších aspektů celé tragédie.
Výlet, na který se nezapomnělo ani po půl století
Oščadnica si devět zemřelých školáků připomíná dodnes. V červnu 2024, kdy od neštěstí uplynulo padesát let, se v obci konala pietní bohoslužba.
Vzpomínky na tragédii zachytila také Česká televize v dokumentárním cyklu Osudové okamžiky. Před kamerami promluvili přeživší účastníci výletu, pedagogové i pozůstalí.
Pro ostatní se 6. červen 1974 stal dávnou událostí. Pro rodiny zemřelých však zůstal dnem, kdy jejich děti naposledy odešly z domova.
Školáci si na výlet sami vydělali a těšili se, že společně poznají Tatry. Místo plánovaného rozloučení se základní školou ale přišlo rozloučení, které si nikdo z nich nedokázal představit.
Zdroje:
