Článek
Carl Lutz se narodil 30. března 1895 ve švýcarském městečku Walzenhausen v kantonu Appenzell Ausserrhoden. Jako mladý muž emigroval do USA, kde studoval teologii a později pracoval na švýcarském konzulátu ve Filadelfii a St. Louis. Po návratu do Evropy se stal kariérním diplomatem a v roce 1942 byl vyslán jako švýcarský vicekonzul do Budapešti. Právě tam, uprostřed chaosu druhé světové války, se z něj stal jeden z nejvýznamnějších zachránců židovských životů během holokaustu.
Budapešť 1944: Diplomacie jako zbraň proti smrti
Když Lutz přijel do Maďarska, byla země spojencem nacistického Německa a ochotně vydávala zákony omezující činnost a pohyb maďarských Židů. Během prvních let války se maďarská armáda dopouštěla protižidovských pogromů nebo posílala maďarské Židy pracovat na frontu, na druhou stranu ovšem maďarský regent Miklós Horthy odmítl deportace Židů. Obavy, že stav vynucený Miklósem Horthym skončí, se naplnily v roce 1944, kdy se Adolf Hitler dozvěděl o snahách svého dosavadního maďarského partnera vymanit se ze spojenectví s Německem. Svrhl proto Horthyho, do čela země postavil Stranu šípových křížů, tvořenou maďarskými nacisty a podpořil budování ghett i deportace do vyhlazovacích táborů. Jen za několik měsíců bylo odvezeno přes 430 tisíc lidí, z nichž většina zahynula v plynových komorách. Lutz, tehdy 49letý úředník s nenápadnou povahou, se rozhodl jednat.
Byl totiž doslova šokován Vrbovou a Wetzlerovou zprávou, 32 stránkovým dokumentem, který podrobně popisoval nacistická zvěrstva v Osvětimi. Jeho plán byl více než odvážný. Jako zástupce neutrálního Švýcarska začal vydávat tzv. „Schutzbriefe“ (ochranné listy), které deklarovaly, že jejich držitelé jsou pod švýcarskou ochranou a čekají na emigraci do Palestiny. Tyto dokumenty, původně určené pro omezený počet Židů s palestinskými imigračními certifikáty, Lutz proměnil v nástroj masové záchrany. Dohodl se s maďarskými úřady na vydání 8 000 těchto listů, které vztáhl nikoli pouze na jednotlivce, ale na celé rodiny, což počet zachráněných značně zvýšilo.
Lutz navíc pronajal více než 70 budov v Budapešti, označil je za švýcarské diplomatické nemovitosti a proměnil je v bezpečná útočiště. Nejznámější z nich byl tzv. „Skleněný dům“, bývalý obchod s nábytkem, kde se denně tísnily stovky lidí čekajících na ochranu. Když maďarští fašisté ze Strany šípových křížů zesílili teror po převratu v říjnu 1944, Lutz osobně vyjednával s nacistickými veliteli, včetně Adolfa Eichmanna a několikrát riskoval život, aby zabránil masakrům.
Záchrana pod palbou
Lutzova odvaha přesahovala papírovou diplomacii. Svědci popisují, jak stával na nádražích a vytahoval Židy z transportů těsně před odjezdem, předkládaje své dokumenty maďarským a německým strážím. Jednou Lutz dokonce skočil do Dunaje, aby zachránil ženu, kterou Šípové kříže střelili a shodili z mostu. Lutzovo úsilí se ale neomezilo jen na snahu zachránit co nejvíce Židů přímo v Budapešti. Když bylo v listopadu 1944 shromážděno 70 000 Židů a donuceno k pochodu smrti do různých koncentračních táborů v Rakousku a Německu, Lutz se svou manželkou jeli s nimi, vytahovali lidi z řady, kdykoliv se naskytla příležitost, vydávali jim ochranné dokumenty a brali je pod svá křídla. „Pro ty lidi to byl poslední záblesk naděje, pro nás to byla… Pro nás to byla nejhorší forma duchovního mučení,“ vzpomínal po válce Lutz. Tímto způsobem však dokázal zachránit 62 000 Židů, přibližně polovinu celé budapešťské židovské populace. Jeho klidná, ale neoblomná povaha mu vynesla přezdívku „Švýcarský Schindler“.
Po válce: Zapomnění a uznání
Po osvobození Budapešti sovětskými vojsky v roce 1945 se Lutz vrátil do Švýcarska. Švýcarské úřady mu vyčítaly, že překročil své pravomoci a obviňovaly ho z porušování neutrality. Lutz se stáhl do soukromí a až v 60. letech začal být jeho přínos postupně oceňován. Carl Lutz byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za mír a v roce 1964 se stal prvním Švýcarem, kterému byl udělen titul Spravedlivý mezi národy. Trvalo dalších 20 let, než mu byla ve Švýcarsku věnována velká biografie od Thea Tschuye (Carl Lutz a Židé v Budapešti, ve francouzštině vydaná pod názvem Diplomatie dangereuse v roce 2004). V roce 2018 mu švýcarské ministerstvo zahraničí věnovalo místnost ve Spolkovém paláci. Zemřel 12. února 1975 v Bernu, ve věku 79 let. Dnes nese jeho jméno ulice v Jeruzalémě a pamětní deska v Budapešti. Skleněný dům je nyní památkou připomínající jeho činy.
Zdroje:
