Článek
Usměvavý švihák s doutníkem, lehce zastřeným hlasem a typickou anglickou elegancí. To byl Josef Laufer, charismatický zpěvák, herec a textař, který ve své době plnil koncertní sály a byl jakýmsi symbolem západní kultury. Není divu, že se o něj zajímala komunistická Státní bezpečností. Evidovala ho jako důvěrníka od října 1964 pod krycím jménem Vostrý a evidenčním číslem 14 075. Jeho kontakt s StB začal v době, kdy studoval na pražské DAMU a jeho umělecká kariéra nabírala na obrátkách. Podle historika Milana Bárty z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se problematikou zabýval, si StB Laufra vybrala díky jeho jedinečnému profilu. Pocházel z mezinárodní rodiny, jeho otec byl židovského původu ze Slezska, matka Španělka, dětství prožil v Anglii. Plynule hovořil anglicky, španělsky a německy. Díky tomu měl přístup k zahraničním kontaktům a často cestoval do kapitalistických zemí, což z něj činilo ideálního kandidáta pro sběr informací. První kontakt s StB proběhl nenápadně. StB kontrolovala jeho postoje, rodinné zázemí a dokonce mu prohlížela poštu či nasazovala sledovačky. Po několikaměsíční fázi testování ho oslovila k oficiální spolupráci. Zajímavé je, že Laufer odmítl podepsat jakýkoli závazek. „V životě podepsal jen pracovní smlouvy a šeky,“ cituje Bárta archivní záznamy. Tento postoj svědčí o jeho dobrodružné a bohémské povaze, kterou StB sama v materiálech zmiňovala. Přesto s StB dobrovolně spolupracoval. Otázka zní, proč?
Motivace a povaha spolupráce
Podle archivních dokumentů mohlo Lauferovu angažovanost ovlivnit několik faktorů. Pocházel z komunisticky orientované rodiny, což mohlo hrát roli v jeho počáteční loajalitě k režimu. Navíc byl mladý, ambiciózní a měl pověst bohéma se slabostí pro ženy, což StB mohla využít jako potenciální páku. V archivech se objevují zmínky o anonymních dopisech obviňujících Laufera z nelegálních potratů či distribuce drog, a dokonce o tragické události z Vánoc 1963, kdy v jeho bytě spáchala sebevraždu mladá dívka. Tyto aféry mohly být pro StB nástrojem k tichém nátlaku. Lauferovy úkoly spočívaly především v monitorování mladých umělců, kteří cestovali do kapitalistických zemí, jako byly Západní Německo, Rakousko či Anglie. Mezi jeho cíle patřily ikony české hudební scény, například Karel Gott, Waldemar Matuška či Eva Pilarová. Podle Bárty však Laufer poskytoval spíše obecné informace a vyhýbal se konkrétním udáním svých přátel. „Nechával si rezervy, aby se příliš nekompromitoval,“ uvádí se v archivech. Za čtyři roky spolupráce (1964–1969) absolvoval přibližně 40 schůzek, během nichž podal asi 20 zpráv. Konkrétní obsah většiny z nich se však nedochoval, protože většina dokumentů byla skartována. Jedním z klíčových případů bylo sledování Jiřího Plannera, někdejšího provozního divadla Semafor, který emigroval do Západního Německa a působil v Rádiu Svobodná Evropa. Laufer o něm podával informace získané od kolegů ze Semaforu, kteří byli na zájezdu v NSR, a setkal se s ním osobně na veletrhu EXPO-67 v Montrealu. Tento kontakt ukazuje, jak StB využívala Lauferovy cesty do zahraničí k získávání zpravodajských informací.
Zahraniční mise a podezření z nelegální činnosti
Během své spolupráce s StB byl Laufer sedmkrát vyslán do zahraničí. Cílem jeho cest byly Itálie, Anglie, Francie, Německo, Rakousko a Kanada. Před každou cestou dostával instruktáže a někdy i specifické úkoly, například prověrkový úkol pro Krajskou správu SNB v Praze při cestě do Londýna. Podle záznamů náčelníka StB Antonína Krupičky, který Laufera řídil, plnil tyto úkoly dobře a jeho zprávy byly hodnoceny jako seriózní a pravdivé. Laufer však nebyl jen informátorem. V roce 1965 byl vyšetřován pro podezření z valutových machinací a lichvy. Při soukromé návštěvě Rakouska převezl obraz pro pražského občana a předal ho rakouskému státnímu příslušníkovi. Laufer tvrdil, že jednal nevědomky a hodnotu obrazu neznal. Kromě toho byl obviněn z půjčování peněz s vysokými úroky. Žádné z těchto obvinění se však nepodařilo prokázat a trestní řízení bylo zastaveno pro nedostatek důkazů. Zajímavé je, že Laufer sám o těchto vyšetřováních informoval StB, což naznačuje jeho snahu udržet si její důvěru.
Konec spolupráce a skartace svazku
Laufer ukončil spolupráci s StB z vlastní vůle v červenci 1969, tedy v době, kdy se politická situace po pražském jaru 1968 zostřovala. Podle archivů na další výzvy StB již nereagoval. Jeho svazek, označený jako „Pepík“, byl po deseti letech přezkoumán, ale StB usoudila, že nemá další využití a většinu dokumentů skartovala. Z původních 200 stran zůstalo jen několik desítek, což podle historika Bárty znemožňuje plnou rekonstrukci Lauferovy činnosti. Přestože Laufer za svou spolupráci nebral finanční odměny, údajně proto, že byl finančně dobře zabezpečen, a jeho výdaje při plnění úkolů byly minimální, StB ho chválila za serióznost. Zároveň však zaznamenala, že si udržoval určitou opatrnost, aby neohrozil své postavení mezi kolegy.
Dopis Svobodné Evropě
Spolupráce s StB nebyla jedinou Lauferovou kontroverzí. V roce 1976 nazpíval píseň „Dopis Svobodné Evropě“, která oslavovala agenta StB Pavla Minaříka. Tato píseň, která přirovnávala pracovníky Rádia Svobodná Evropa k nacistickému propagandistovi Josephu Goebbelsovi, byla vnímána jako otevřená podpora totalitnímu režimu. Laufer se bránil, že šlo o legraci, ale jeho kolegové, jako Pavel Bobek nebo Jan Vyčítal, to označili za morální selhání. Bobek v rozhovoru pro Reflex vzpomínal, jak Laufera za píseň konfrontovali na večírku v Semaforu, ale ten reagoval s naprostou nonšalancí. Po zveřejnění písně čelil Laufer výhrůžkám a poškození majetku, což ho podle archivů StB dostalo do duševní krize.
Otázky bez odpovědí
Josef Laufer popíral, že by byl „estébákem“, a prohlašoval se za „zarputilého antibolševika“. Archivní dokumenty však dokládají, že se StB skutečně spolupracoval i když v omezené míře a bez formálního závazku. Jeho příběh je typickým příkladem složitosti života umělců v totalitním režimu, kdy tlak na konformitu a přežití často vedl k morálním kompromisům. Lauferovy jazykové schopnosti, mezinárodní kontakty a bohémská povaha z něj udělaly cenný zdroj pro StB, ale zároveň mu umožnily manévrovat mezi loajalitou k režimu a ochranou vlastní reputace.
Zdroje:
