Článek
Cesta linkovým autobusem z íránského Taftanu do pákistánské Kvéty měla být jen další etapou jejich plánované trasy. Doprovázel je ozbrojený policista s kalašnikovem, což mělo zajistit jejich bezpečí v oblasti známé svou nestabilitou. Jenže krátce po 15. hodině se na silnici u vesnice Nok Kundi objevilo komando ozbrojenců. Byli oblečeni v uniformách, které řidič autobusu považoval za policejní. V rychlosti odzbrojili strážce, vytáhli obě ženy z autobusu a odvezli je terénním vozem do neznáma. Policistu později vysadili, ale jeho zbraň si ponechali.
Únos byl proveden s chladnou precizností. Podle expertů šlo o dobře naplánovanou akci, pravděpodobně spuštěnou na základě tipu od někoho na hraničním přechodu. V oblasti, kde se mísí pašeráci, islamisté a kriminální gangy, byla přítomnost dvou evropských turistek lákavým cílem.
Ještě v polovině devadesátých let přitom riziko únosu v Pákistánu prakticky neexistovalo. Cizinci i v těch nejzapadlejších místech kmenových území nehrozilo prakticky nic horšího než důrazné, ale přátelské vybídnutí k přestupu na islám. Situace se radikálně změnila po 11. září 2001. Přišli Američané a porazili v Afghánistánu Tálibán. V tu chvíli se nálada začala obracet proti Západu, a ti v lednu 2002 unesli a posléze zavraždili novináře deníku The Wall Street Journal Daniela Pearla. Cestovatelé si těžkou hlavu z Pearlovy smrti nedělali. Pearl přece kontakt s islamisty záměrně vyhledával. Případů ale začalo přibývat.
Dalšími oběťmi byli v říjnu 2004 dva čínští inženýři u přehrady Gomal Zam Dam blízko afghánské hranice. Po nich následoval v roce 2008 Polák Piotr Stańczak, o rok později pracovník mise OSN John Solecki, v létě 2011 švýcarský turistický pár a americký manažer Warren Weinstein. Na přelomu roku 2012 pak došlo k sérii únosů čtyř humanitárních pracovníků, kteří pomáhali lidem postiženým záplavami. Únos českých dívek přišel po roce relativního klidu.
Požadavek únosců: Výměna za „Lady Al-Kaidu“
První zpráva o unesených ženách přišla až po třech měsících, když se na sociální síti objevilo video, v němž obě Češky, zahalené šátky anglicky četly připravený text. Uváděly, že jsou v dobrém zdravotním stavu, ale jejich život je v ohrožení. Únosci měli jasný požadavek: propuštění pákistánské neuroložky Áfíji Siddíkíové, přezdívané „Lady Al-Káida“. Tato žena, odsouzená v USA k 86 letům vězení za útok na americké vojáky a podezření z teroristických plánů, byla pro islamisty ikonou.
Druhé video z října 2013 ukázalo zoufalejší situaci. Ženy popisovaly zhoršující se zdraví, nedostatek jídla a vody, dokonce vyjádřily přání být pohřbeny. „Nevím, jak dlouho ještě vydržím,“ řekla jedna z nich se slzami v očích. Jejich prosby o pomoc se obracely na českou vládu, prezidenta i mezinárodní společenství.
Diplomatická hra a ticho
Případ se stal prioritou české diplomacie. Ministerstvo zahraničí spolupracovalo s pákistánskými úřady, ale informace byly kusé. Nebylo jasné, zda jsou ženy stále v Pákistánu, nebo byly přesunuty do Afghánistánu. K únosu se nikdo oficiálně nepřihlásil, ačkoliv se spekulovalo o napojení na Tálibán či Al-Káidu. Český prezident Miloš Zeman zaslal dopis pákistánskému prezidentovi a veřejně prohlašoval, že se o propuštění žen snaží. Jeho kontroverzní výroky, jako vtipkování o Talibanu během návštěvy Německa, však vyvolaly kritiku.
Podle některých zdrojů se krátce po únosu plánovala záchranná operace za účasti amerických a pákistánských tajných služeb. Dívky byly údajně lokalizovány v horách u afghánské hranice, ale písečná bouře znemožnila nasazení vrtulníků. Další pokus o vojenskou záchranu už neproběhl.
Záchrana z Turecka
Po dvou letech v zajetí, v březnu 2015, přišla nečekaná zpráva: Antonie a Hana jsou na svobodě. Za jejich osvobozením stála turecká humanitární organizace IHH, která má kontroverzní vazby na militantní skupiny. Rodiny unesených se na ni obrátily, když selhaly všechny ostatní cesty. Po dvouměsíčním vyjednávání se podařilo ženy převézt do turecké provincie Van a odtud do Česka.
„Poprvé za dva roky jsme viděly slunce a usmívající se lidi,“ popsala Antonie Chrástecká své pocity po propuštění. Hana Humpálová dodala, že nevěděly, kdo je unesl, ani proč byly zadržovány. „Střílelo se tam, vybuchovaly bomby, ale časem jsme si zvykly,“ uvedla s odstupem času pro iDnes.
Výkupné a kontroverze
Ačkoliv tehdejší vláda a ministr vnitra Milan Chovanec popírali, že by Česko platilo výkupné, v únoru 2016 časopis Respekt zveřejnil informaci, že stát zaplatil 6 milionů dolarů (zhruba 150 milionů korun). Tuto částku později potvrdil prezident Zeman, což vyvolalo vlnu kritiky. Bezpečnostní expert Adam Dolník označil zveřejnění částky za nebezpečné, protože zvyšuje očekávání únosců a může ohrozit další rukojmí. „Je to jako říct teroristům, kolik mohou za Čecha dostat,“ varoval. (Zdroj: Security Magazin)
Opozice kritizovala nejen zaplacení výkupného, ale i únik informací. „Vláda vyslala signál: Ulov si Čecha, vyplatí se to,“ prohlásil tehdejší šéf TOP 09 Miroslav Kalousek. (zdroj: ceskatelevize.cz) Vicepremiér Pavel Bělobrádek však spekulace o výkupném označil za nepřesné a zdůraznil, že ženy měly štěstí, že je unesl kriminální gang, nikoliv ideologičtí teroristé.
Život po návratu
Po návratu se Antonie Chrástecká věnovala práci v kladenské neziskové organizaci a přednáškám o dobrovolnictví. Hana Humpálová se ocitla v centru pozornosti v roce 2015, když ji turecké úřady nepustily přes hranice. Některá média spekulovala, že se pokoušela vrátit k únoscům, případně že konvertovala k islámu. Adam Dolník však tyto zprávy vyvrátil s tím, že Hana jela do Turecka na dovolenou s rodinou. Respekt upřesnil, že bezpečnostní složky v její cestě viděly riziko, ale netvrdily, že se chtěla vrátit k únoscům.
Zdroje:
