Článek
František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči do rodiny hudebníka Františka Filipovského staršího. Umění mu bylo doslova dáno do kolébky — zpíval v kostele, hrál na několik hudebních nástrojů a už na gymnáziu se nadšeně pouštěl do ochotnického divadla. Když zamířil na pražskou Filozofickou fakultu studovat dějiny umění, bylo už jasné, že více než teorie ho láká praxe. Praha ho pohltila: Voiceband E. F. Buriana, Intimní divadlo, Aréna, Osvobozené divadlo — všude nechával svůj talent a energii.
Studia nakonec nedokončil. Divadlo si ho přivlastnilo úplně. Po válce se stal oporou Národního divadla, kde působil neuvěřitelných 47 let — až do roku 1992. Ačkoli hrál i velké role, nejvíce ovládal drobné charakterní postavy, které dokázal obdarovat neobyčejnou živostí, gestem nebo nepatrným tichem.
Průvodce zvláštních vlaků
Jen málokdo ví, že ještě předtím, než se proslavil jako herec, prošel Filipovský životní zkouškou, která se vymyká běžným představám. Ve třiadvaceti letech pracoval jako průvodce zvláštních vlaků, které převážely polské občany do Francie za prací. Tehdejší Polsko se potýkalo s obrovskou bídou a lidé se zoufale snažili dostat za hranice. V praxi to však znamenalo přeplněné vagóny, zranění, paniku, a často i smrt. Bohužel však cesty těmito vlaky byly šílené, vlaky nacpané k prasknutí, navíc spousta žadatelů nedostala povolení cestovat a na nádraží se pak děly neskutečné věci. Hladoví lidí skákali pod vlaky, umírali v přeplněných vagónech nebo byli zabíjeni přímo před hercovýma očima jinými nešťastníky.
Filipovský měl zodpovídat za zdravotní stav pasažérů a starat se o „dobrou náladu“ během cesty. Jenže realita byla děsivá. Viděl lidi umírat přímo na sedadlech, ošetřoval rozdrcené končetiny a byl svědkem sebevražd nešťastníků, kteří už neměli sílu pokračovat. Dokonce pomáhal při porodech — nejprve jen jako přihlížející, později prý dítě odrodil i zcela sám.
Tato zkušenost se hluboko vryla do jeho paměti. O těchto hrůzách téměř nemluvil, dokud se k nim nevrátil na sklonku života, aby je zaznamenal jako svědectví.
Mistr detailu
Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1931 v Osvobozeném divadle, kde se uvedl ve svém svébytném, komickém stylu. Vynikal hudebním a fyzickým nadáním, které ho předurčovaly ke zpěvoherním a fraškovitým rolím, a již v mladém věku ztvárňoval drobné, rtuťovité, čilé a sršaté pány a dědy staršího data narození. V sezóně 1939/1940 se představil na jevišti smíchovského Švandova divadla, další dvě prožil v žižkovském Moderním divadle a v letech 1942 až 1944 hrál v divadle Uranie. Odtud se dostal do činohry Národního divadla a členem jejího souboru byl až do roku 1992. Současně ale hostoval od 50. let na různých pražských scénách, například v Semaforu či ve Viole.
Filipovský byl mistrem detailu. Místo velkých gest a patosu pracoval s jemnými nuancemi — a právě ty činily jeho postavy nezapomenutelnými. Byl skvělý ve studentských komediích, Krhounka ve Škole základ života a Mazánka v Cestě do hlubin študákovy duše si pamatují všichni. Stačilo pár minut na scéně a divák věděl, že tohle je právě on.
V Národním divadle se vypracoval k významným rolím a na prknech strávil téměř celý profesní život. Z televizních obrazovek ho diváci znali jako inspektora Mrázka v Hříšných lidech města pražského či jako vodníka Bertíka v komedii Jak utopit dr. Mráčka. A kdykoli bylo potřeba někoho, kdo vnese na scénu energii, humor a živost, režiséři věděli, po kom sáhnout.
Král českého dabingu
Teprve dabing mu ovšem zajistil legendární status. Jeho hlas Louise de Funèse je bez nadsázky kulturním fenoménem. Mnoho diváků ani netuší, jak vlastně Funès skutečně zněl — Filipovského hlas se s jeho tváří spojil tak neoddělitelně, že jen stěží hledáme přesnější ukázku české dabingové školy.
Sám Funès měl prý prohlásit, že český dabing je lepší než originál. Zda to skutečně řekl, nebo je to jen divadelní legenda, není snad ani podstatné — Filipovského výkonům věřil každý. Jeho práce se stala měřítkem, podle kterého se srovnávají další dabéři, a po jeho smrti byla na jeho počest založena Cena Františka Filipovského, nejprestižnější ocenění v oboru.
Soukromý život plný starostí i radosti
Přestože působil jako věčný optimista, nebyl jeho život bez bolesti. S manželkou Hildou měl dvě děti, Pavlínu (později známou herečku a zpěvačku) a Jana. Rodina byla středem jeho světa. Byl člověkem hluboce citlivým, ale zároveň nesmírně pracovitým a disciplinovaným.
Do dramatických událostí zasáhl i během květnových dnů roku 1945. Když se v pražském rozhlase ozývaly první revoltující hlasy, spěchal pěšky přes město, aby pomohl s vysíláním. Doma mu mezitím manželka rodila syna.
Tichý konec hlasu, který rozesmíval generace
V roce 1992 začal natáčet pokračování Arabely. Práce ho vyčerpávala a krátce po dokončení projektu dostal mozkovou mrtvici. Ta mu vzala to, co bylo tak typické — hlas. Přesto si zachoval svůj klid a humor. Podle vzpomínek rodiny se dokázal domlouvat pohledem a gestem, jako by v něm zůstala celá jeho herecká podstata. Zemřel 26. října 1993. Jeho hrob na Olšanech zůstal na přání rodiny neoznačený.
