Článek
Bylo 24. února 2015, půl hodiny po poledni. Třiatřicetiletý host Petr Gabriel měl obrovské štěstí, které si v daný moment vůbec neuvědomoval. Na schodišti vedoucím do sálu totiž s úsměvem předběhl staršího, prošedivělého člověka v modré bundě. „Do té restaurace jsem chodil každý den na oběd. Potkal jsem ve dveřích pána, kterého jsem kulantně předběhl. Řekl jsem mu s humorem, že jsem rychlejší a že na něj určitě taky zbude oběd. Pak jsem šel na toaletu a to mi zachránilo život,“ vzpomíná Gabriel s odstupem času na moment, který rozhodl o jeho přežití.
Pán v modré bundě byl třiašedesátiletý místní obyvatel Zdeněk Kovář. Do restaurace nevešel jako host, ale jako chladnokrevný kat. V rukou svíral dvě nabité krátké střelné zbraně – samonabíjecí pistoli a revolver. Bez varování a bez jediného slova začal okamžitě pálit do bezbranných lidí sedících u stolů.
Jatka za dveřmi toalet
Zatímco se v hlavním sále rozpoutalo peklo, Petr Gabriel byl na toaletě. Zdržel se tam, protože mu zrovna zvonil telefon. „Tak jsem si řekl, že telefon vyřídím na toaletě. Kdybych šel do restaurace, nic bych neslyšel,“ popisuje. O pár vteřin později však hovor přerušila ohlušující série ran. „Neuvědomil jsem si, co se děje. V takové poklidné oblasti a taková střelba, to jsem si nedokázal představit ani v nejhorším snu. Byl to obrovský šok. Zavřel jsem se do kabinky, klepal se hrůzou. Zavolal jsem záchranku, zalarmoval policii. Ti mi pomalu ani nechtěli věřit,“ přiznává Gabriel.
Provozovatel vedlejší restaurace, Lukáš Jurčička, sledoval počínající policejní manévry z balkónu. „Přijel jsem ve dvanáct hodin a šel jsem uklízet jako vždycky. Asi o půl hodiny později jsem viděl, jak to tady policajti uzavírali,“ uvedl tehdy. Od svého známého, který byl přímým svědkem zkázy uvnitř Družby, se dozvěděl mrazivé detaily. „V ten moment, kdy tam vběhl, tam bylo hodně lidí. Od známého vím, že to tam vypadalo jako na jatkách. Hrůza krve,“ popsal Jurčička šokující realitu.
Pachatel pálil systematicky a brutálně. Oběti střílel převážně do hlavy. Celkem padlo přibližně 25 ran, což znamenalo, že útočník musel během střelby zbraně dobíjet a měnit zásobníky. Právě během této krátké pauzy se některým lidem podařilo zachránit. Personál restaurace bleskově odemkl zadní vchod. Tímto únikovým koridorem uteklo osm lidí včetně majitele podniku Pavla Karlíka. Skupina vyděšených hostů našla úkryt v sousedním Centru plaveckých aktivit Delfín, jehož ředitel Vlastimil Šmíd okamžitě zalarmoval policii a celý objekt nařídil uzamknout.
Mezi těmi, kdo odmítli padnout bez boje, byl Jiří Nesázal. V momentě nejvyššího ohrožení vzal židli, přetáhl s ní střelce a vytvořil tak prostor pro útěk dalších rukojmích. Za tento hrdinský čin byl později vyznamenán Cenou Michala Velíška i Medailí Za hrdinství.
První hlídka na ústupu a záhadný telefonát
Ve 12.38 obdržela policie první tísňové volání. V 12.50 dorazila na místo dvoučlenná hlídka místního obvodního oddělení v neprůstřelných vestách. Policisté s tasenými zbraněmi postupovali nahoru po schodišti. Jakmile se však objevili ve dveřích sálu, Kovář, skrytý za barovým pultem, na ně zahájil palbu. Policisté spatřili místnost plnou nehybných těl, ale nedokázali určit, zda lidé žijí. Po krátké přestřelce vyhodnotili situaci tak, že bez posil nemají šanci, a z restaurace se stáhli. Tento krok později vyvolal obrovskou vlnu veřejné diskuse a kritiky.
Mezitím, co policie venku obkličovala budovu, vrah vytočil číslo krimilinky televizní stanice Prima. Hovor přijal redaktor Pavel Lebduška, bývalý policista. Kovář se představil celým jménem a klidným, ale emočně vyčerpaným hlasem začal mluvit o svých motivech. „Uvedl, že mu spousta lidí ubližuje, že je šikanovaný, a úřady to neřeší. Z toho důvodu si vzal zbraň, má rukojmí a vyřídí si to po svém,“ vzpomínal Lebduška. Když se reportér snažil zjistit přesné místo, útočník zmínil pouze náměstí v Uherském Brodě. „Jakmile viděl, že protahuju hovor, protože už jsem vedle vytáčel linku 158, tak zavěsil. Podle hlasu bylo slyšet, že ten člověk byl úplně na dně,“ dodal novinář. Jak se později ukázalo, Kovář do televize volal až poté, co nemilosrdně popravil osm lidí.
Nekonečné dvě hodiny v kabince WC
Po jedné hodině odpoledne dorazila zásahová jednotka a policejní vyjednavač. Tomu se sice podařilo s Kovářem telefonicky spojit, ale vrah cynicky lhal, že všichni přítomní jsou stále naživu a drží je jako rukojmí. Policie zahájila zdlouhavé vyjednávání, zatímco Petr Gabriel na toaletě prožíval nejhorší chvíle svého života.
„Lidé se snažili i bránit, kdosi po střelci hodil židli. Byl tam hrozný řev, padání pivních krýglů. Vše jsem jen slyšel, ani jsem nevykouknul, to už by bylo po mně. Jen jsem taky slyšel, že celou dobu hrála televize, ČT 24. Říkal jsem si, kdy o tom budou konečně informovat. Jestli o tom vůbec někdo ví,“ líčil Gabriel chvíle absolutní izolace a strachu. Mobilním telefonem se snažil koordinovat svou záchranu přes manželku. „Volal jsem manželce, ať mě zachrání. Ať mě vysvobodí. Říkala mi, že policisté pořád chodí dokola a něco vyhodnocují. Přitom jsem psal sms a volal jsem, že je tu klid, ať zasáhnou.“
Gabriel později neskrýval kritiku vůči postupu bezpečnostních složek: „Řeknu to otevřeně… myslím si, že zásahovka měla přiletět vrtulníkem, a ne dojet osobními auty. Pak to není zásahový útvar, ale jen nějaká policie… Zásah měl být naprosto rychlejší. O půl jedné byly slyšet první výstřely, zásahovka mě vysvobodila někdy ve 14.20.“ Ve 14.23 vyrazily dveře sálu výbušniny zásahové jednotky. Když policisté vtrhli dovnitř, Zdeněk Kovář otočil zbraň proti sobě a spáchal sebevraždu.
Profil tichého psychopata a jeho šílené ženy
Kdo byl muž, který spáchal do té doby druhou největší masovou vraždu v dějinách České republiky? Zdeněk Kovář byl dlouhodobě nezaměstnaný elektrikář. Žil se svou manželkou Jarmilou v zanedbaném řadovém domku na sídlišti Olšava. Podle oficiálních záznamů byl trestně bezúhonný a splňoval všechny podmínky pro držení zbrojního průkazu. Realita za zdmi jeho domu však byla veřejným tajemstvím, které sousedé popisovali s mrazením v zádech.
Obyvatelé sídliště věděli, že oba manželé jsou psychicky silně nestabilní. Vrahova manželka trpěla těžkou schizofrenií, kterou často odmítala léčit a kombinovala ji s alkoholem. „Žena často nesmyslně až nepříčně celé hodiny vykřikovala z okna na ulici, jindy zase plivala na svatebčany z okna, křičela, že je sledovaná z vesmíru,“ popisovali sousedé. Z oken často zněly výhrůžky, že „všechny zabije“. Sám Kovář se choval podle svědků jako uzavřený podivín, který občas vybíral popelnice v trpasličí čepici, ale jindy systematicky deptal své okolí. Podle jednoho ze sousedů se choval jako psychopat a svou ženu v jejích záchvatech na veřejnosti ještě aktivně podporoval.
Tragédií zůstává, že rodina střelce se pokoušela neštěstí zabránit. Pouhý měsíc před útokem, kdy Kovář získal nový zbrojní průkaz, byli jeho příbuzní prosit obvodního lékaře, aby mu potvrzení nevystavoval, protože se cítí v ohrožení. Systém však tehdy selhal. Lékaři neměli přístup do Centrálního registru zbraní a policie, přestože s manželi opakovaně řešila přestupky proti občanskému soužití, neměla legální důvod zbraně zabavit.
Černé vlajky a rány, které se nezhojí
Bilance onoho úterního poledne byla děsivá: sedm mrtvých mužů ve věku 27 až 66 let a jedna třiačtyřicetiletá servírka. Jediná zraněná žena, účetní restaurace, přežila s těžkým průstřelem hrudníku.
Policejní prezident Tomáš Tuhý tehdy prohlásil, že s takovým případem se policie v historii země ještě nesetkala. Událost v Uherském Brodě se stala milníkem, který tvrdě otevřel otázku držení zbraní a kontroly psychického stavu jejich majitelů v České republice. Pro pozůstalé a pro lidi jako Petr Gabriel však toto legislativní procitnutí přišlo příliš pozdě.
Zdroje:
