Článek
Když Muhammad Ali v listopadu 1990 přiletěl do Bagdádu, neměl diplomatické pověření ani podporu americké vlády. Přivezl si ale něco, co mu mohlo otevřít dveře i k Saddámu Husajnovi – své jméno.
Od Aliho posledního zápasu uplynulo devět let. Trojnásobného mistra světa v těžké váze však stále poznávali téměř všude. Tentokrát nepřijel bojovat. Chtěl pomoci Američanům, kterým irácký režim po invazi do Kuvajtu nedovoloval opustit zemi.
Cizinci jako ochrana před bombami
Irácká armáda obsadila Kuvajt 2. srpna 1990. Spojené státy a jejich spojenci začali přesouvat do oblasti vojáky a možnost války byla stále reálnější.
V Iráku a okupovaném Kuvajtu mezitím uvízly tisíce cizinců. Režim části z nich zabránil v odjezdu a některé přesunul do vojensky či hospodářsky významných objektů. Jejich přítomnost měla odradit protivníka od bombardování.
Bagdád o nich mluvil jako o „hostech“. Na Západě byli označováni za rukojmí. Rozmístili je totiž ve strategických objektech jako lidské štíty.
Saddám přitom začal některé zadržované postupně propouštět. Do Bagdádu přijížděli politici, duchovní i známé osobnosti a žádali o propuštění konkrétních lidí. Irácký vůdce mohl podobná gesta využívat také k vlastní propagandě.
Koncem listopadu se o totéž rozhodl pokusit Muhammad Ali.
Šampion už bojoval s jiným soupeřem
Bylo mu osmačtyřicet let a následky Parkinsonovy nemoci už nešlo přehlédnout. Diagnózu znal od roku 1984. Muž kdysi proslulý rychlostí pohybu i řeči se pohyboval pomaleji a mluvil tiše.
Do Bagdádu dorazil 23. listopadu a chtěl osobně mluvit se Saddámem. Schůzka však nepřicházela.
Během čekání navštěvoval mešity, školy a další místa. Jeho popularita fungovala i daleko od amerických boxerských hal. Lidé se s ním chtěli fotografovat, žádali ho o autogramy a Ali je bavil boxerskými gesty i jednoduchými kouzelnickými triky.
Čas ale běžel. Stovky zadržovaných cizinců stále nevěděly, kdy a zda vůbec budou smět odjet, a někteří se nacházeli v objektech, které by se při vypuknutí války mohly stát cílem bombardování.
Saddám slíbil, že Ali neodjede sám
Po několika dnech čekání se Ali k iráckému prezidentovi konečně dostal.
Saddám Husajn následně oznámil, že slavného boxera nenechá vrátit do Spojených států samotného. Spolu s ním dovolí odjet skupině Američanů.
„Nenecháme hadžiho Muhammada Aliho vrátit se bez toho, aby s sebou vzal určitý počet Američanů,“ citovala tehdy Saddáma americká média.
Nakonec jich bylo patnáct.
Pro některé končily téměř čtyři měsíce nejistoty. Ali však svůj odlet, původně plánovaný na 1. prosince, ještě o den odložil. Pokusil se získat svobodu pro další tři Američany. Tentokrát neuspěl.
V neděli 2. prosince nastoupil s patnácti propuštěnými muži do letadla iráckých aerolinií a odletěl do jordánského Ammánu. Někteří pak pokračovali do Spojených států jinými spoji, několik jich cestovalo s Alim až do New Yorku.
Příběh byl složitější než souboj Ali versus Saddám
Bylo by lákavé celý příběh uzavřít jednoduše: Muhammad Ali přijel do Bagdádu, přemluvil Saddáma Husajna a zachránil patnáct rukojmích.
Tak jednoduché to nebylo.
Ali nebyl jedinou známou osobností, kterou irácký vůdce v těch týdnech přijal. Do Bagdádu přijížděli zahraniční politici i další veřejně známí lidé a po některých návštěvách Saddám propouštěl další skupiny cizinců. Jejich osudy se tak stávaly součástí politické hry iráckého režimu.
Nelze proto vědět, jak dlouho by patnáct Američanů zůstalo v Iráku bez Aliho návštěvy. Jeho cesta však skončila přesně tím, čeho chtěl dosáhnout: 2. prosince s ním z Bagdádu odletělo patnáct propuštěných mužů.
O čtyři dny později Saddám oznámil, že dovolí odjet i zbývajícím zahraničním rukojmím.
Mír tím ale zachráněn nebyl. Dne 17. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře.
Ali už tehdy dávno nebojoval v ringu. V Bagdádu však ještě jednou využil to, co mu po boxerské kariéře zůstalo – jméno, které znal téměř celý svět.
Zdroje:
