Článek
Ráno si uváže kravatu, políbí manželku a vyrazí do práce jako každý jiný den. Ve skutečnosti už žádnou práci nemá. Hodiny prosedí v parku nebo v levné kavárně, čeká, až se setmí, a pak se vrátí domů, aby sehrál další den stejné divadlo. Jednoho dne ale nečeká na večer. Nastoupí do vlaku a zmizí.
Tak začíná příběh mnoha Japonců, kteří se rozhodnou stát se džóhacu – lidmi, kteří dobrovolně „vypaří“ ze svého dosavadního života. Nezemřeli, nebyli uneseni ani nezabloudili. Prostě odešli.
Hanba je silnější než smrt
Japonská společnost je proslulá důrazem na čest, povinnost a zachování tváře. Selhání se zde nebere jen jako osobní neúspěch, ale jako morální vina vůči rodině, firmě i celé společnosti. Ztráta zaměstnání, dluhy, rozvod, propadnutí u zkoušky nebo skandál – to vše může znamenat pocit definitivního pádu.
Tradičně měla japonská kultura jeden „čestný“ únik: sebevraždu. Džóhacu představuje jinou cestu. Nezabít se, ale přestat existovat.
„Hřebík, který vyčnívá, je třeba zatlouct,“ říká staré japonské přísloví. Kdo nezapadá, cítí tlak ze všech stran. A někdy je jednodušší odejít, než čelit pohledům okolí.
Příběh Kazufumiho Kuni
Říká si Kazufumi Kuni, býval špičkový makléř, dokud svou firmu jedinou špatnou investicí nepřipravil o 400 milionů jenů. Rázem jako by stál nad propastí, v uších výčitky vzteklých nadřízených i zchudlých klientů, v patách neodbytné vymahače dluhů. V tomhle životě, kdy tak hluboce selhal, už pokračovat nemohl. Jednoho rána zmizel beze stopy; zůstala po něm jen rodina, ze dne na den opuštěná, nechápající a zdrcená. Kazufumi po čase chytil druhý dech a pustil se do značně bizarního podnikání. Založil firmu, jejíž název lze přeložit jako Společnost sběru veškerého odpadu a začal tam, kam si nikdo jiný netroufal: u červy prolezlých mrtvol přejetých zvířat. Kazufumi se postaral o to, aby z ulic zmizela. Později začal dělat totéž i s průmyslovým a nebezpečným odpadem, a neštítil se ani nafouknutých utopenců. V podzemí společnosti není na skrupule místo.
A pak přišel den, kdy Kazufumiho byznys vplul do dalších černých vod. Začal totiž asistovat těm, kteří si – podobně jako kdysi Kazufumi – přáli nadobro zmizet. Kazufumiho příběh otevírá reportážní knihu Zmizelí: „Vypaření lidé“ Japonska v příbězích a fotografiích, a jak si potvrdili její autoři Léna Maugerová a Stéphane Remael, ani zdaleka není ojedinělý. Francouzský pár jich za pět let, kdy fenomén napříč Japonskem dokumentoval, nasbíral stovky
Kolik lidí mizí?
Přesná čísla neexistují. Téma je tabu, podobně jako sebevražda. Odhady ale hovoří o desítkách tisíc lidí ročně. Japonská policie každoročně eviduje kolem osmdesáti až sta tisíc pohřešovaných osob, většina z nich se sice najde, ale tisíce zůstávají nezvěstné.
Proč je tak snadné zmizet právě v Japonsku? Důvodem jsou mimo jiné velmi přísné zákony na ochranu soukromí. Pokud nejde o trestný čin, policie nemá právo pátrat po dospělém člověku, který odešel dobrovolně. Neexistuje centrální databáze zmizelých, banky ani úřady nesmí poskytovat informace ani rodinám.
Výsledkem je paradox: v jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa lze zmizet téměř beze stopy.
Noční stěhováci
Z džóhacu se stal byznys. Existují firmy zvané yonige-ya, „noční stěhováci“, které se specializují na organizaci zmizení. Přijedou v noci, rychle zabalí věci, odvezou klienta do jiného města, zajistí nové bydlení, někdy i práci. Poradí, jak změnit adresu, jméno, školu pro děti – a hlavně jak se nenechat vystopovat.
Cena se pohybuje od desítek do stovek tisíc jenů. Podle poskytovatelů služeb jejich klienti neutíkají před zákonem, ale před hanbou, násilím či dluhy. Kriminálníkům prý nepomáhají.
Vedle nich funguje opačný průmysl: tisíce soukromých detektivních agentur, které se snaží zmizelé najít. Rodiny často netouží po návratu za každou cenu – chtějí jen vědět, že jejich blízký žije.
Život ve stínu
Kam se „vypaření“ lidé podějí? Často do anonymních čtvrtí velkých měst, kde se platí v hotovosti a nikdo se příliš neptá. Žijí v levných hotelech, ubytovnách či malých bytech bez oken. Detektivové jsou zvyklí občas najít někoho, kdo se stal džóhacu. Někdy jsou lidé nalezeni jak tráví čas v hernách, jindy jsou nalezeni po spáchání sebevraždy. Častou volbou kam se schovat, bývají bývalé dělnické čtvrti. Jedním z míst kde je možné žít bez identifikace je Kamagasaki v Osace. Tyto čtvrti jsou pevně v rukou Jakuzy, která nabízí práce, za které platí hotově na ruku.
Kde se vzalo džóhacu?
Fenomén džóhacu se objevil už v 60. letech. Původně šlo často o útěk z nešťastného manželství v době, kdy byl rozvod společensky nepřijatelný. Po prasknutí ekonomické bubliny v 90. letech počet „vypařených“ prudce vzrostl – s nezaměstnaností, dluhy a pádem kariér. Dnes se k tradičnímu tlaku přidávají moderní problémy: přepracování, šikana na pracovišti, závislosti, domácí násilí. Pro některé je zmizení poslední možností, jak přežít.
Mlčení, které bolí
Pro rodiny zůstává džóhacu jednou z nejbolestnějších zkušeností. Neexistuje tělo, pohřeb ani jistota. Jen prázdný byt, nedopitý hrnek a nekonečné otázky.
A společnost? Ta dlouho mlčela. Džóhacu bylo téma, o kterém se nemluví. Teprve v posledních letech se objevují knihy, reportáže a filmy, které „vypařené“ lidi vracejí do veřejné debaty.
Možná se jednou změní i systém, který nutí lidi volit mezi hanbou, smrtí a zmizením.
Do té doby ale v Japonsku budou dál každé ráno muži i ženy nastupovat do vlaku – a někteří z nich už se nikdy nevrátí. Ne proto, že by museli. Ale proto, že v jejich světě je někdy snazší přestat existovat, než zůstat.
Zdroje:
