Článek
Všechno začalo 2. července 1979 v Severomoravském kraji. Tehdy se objevily první případy žloutenky v okresech Nový Jičín, Šumperk a Opava. Virus se rychle šířil po celém Československu. Zdrojem byly nanuky vyrobené z infikovaných jahod dovezených z Polska, kde právě probíhala podobná epidemie. Jahody byly kontaminované kvůli použití lidských fekálií jako hnojiva, a protože neprošly tepelnou úpravou, virus přežil.
První vlna nákazy zasáhla přes tisíc dětí ve věku 6–9 let, ale brzy se počet nemocných vyšplhal na desítky tisíc. Nejvíce postižené byly děti ve věku 10 až 14 let. Zpočátku se lékaři domnívali, že příčinou jsou mléčné výrobky nebo ryby, teprve během druhé vlny se jim podařilo vystopovat skutečný zdroj.
Na epidemii takového rozsahu nebyly tehdejší úřady připraveny. V nemocnicích zoufale chyběla očkovací látka, dezinfekce i základní vybavení jako například injekční jehly. Komunisté navíc na celou situaci uvalili informační embargo, rodiny často neměly zprávy o svých nemocných blízkých, takže netušily, jak zle na tom jsou. Někdy ani nevěděly, kde jejich příbuzní leží.
Třešťská škola jako nemocnice
Jedním z epicenter se stala Jihlava, kde nemocnice přijímala až 90 pacientů denně. Kapacity rychle přestaly stačit. Lehčí případy proto začali přesouvat do provizorních zařízení. Takovým byla i základní škola v Třešti.
Dne 6. července 1979 dorazila do školy delegace z jihlavské nemocnice a národních výborů. „Prošli učebny, zkontrolovali okna, vodu, topení. Bylo jasné, že nemáme na výběr,“ zaznamenal tehdejší ředitel školy do školní kroniky. Učitelé byli odvoláni z dovolených, aby pomohli s přípravami. „Seděli jsme u moře, když nám volali. Za dva dny jsme skládali postele,“ vzpomínala jedna z učitelek. Za týden škola přijímala první pacienty, většinou děti.
Přísná pravidla, silné emoce
V improvizované nemocnici panovala přísná pravidla. Děti nesměly mít osobní věci, aby se zabránilo šíření viru. Od rodin mohly dostávat jen med s křenem, jako součást léčby. Na vrcholu epidemie zde leželo až 300 pacientů. O všechny se starali lékaři, sestry, učitelé a dobrovolníci.
Nedostatek informací z oficiálních míst zvyšoval stres. Noviny mlčely, ve veřejném prostoru se šeptalo o „nějaké žloutence“. Školní kronika líčí každodenní boj s nedostatkem dezinfekce, vyčerpáním personálu a strachem z neznámého. „Smrad chlóru byl tak silný, že se nedalo dýchat,“ píše ředitel. Přesto se objevovaly i dojemné momenty – babička přinesla buchty pro personál, učitelé zpívali dětem ukolébavky.
Nemocnice fungovala do 24. srpna. Poté následovalo důkladné čištění a malování, aby škola mohla v září znovu otevřít.
Další provizorní nemocnicí se stala ozdravovna v Kostelci. V pátek přišla komise, která si celou ozdravovnu prohlédla a sdělila zaměstnancům, že mají ozdravovnu zavřít, a že zde bude zřízeno infekční oddělení. „Vůbec jsme netušili, že někde propukla epidemie žloutenky a říkali si, že jen straší. V pondělí ráno, když jsme však přišli do práce, holky z Jihlavy už tam byly a my se dozvěděli, že tam jsou už od soboty, kdy začali přivážet pacienty. Bylo vidět, že jsou hodně unavené,“ vzpomínala jedna ze sester. Nakaženy byly celé rodiny i mnozí z těch, co se starali o nemocné.
Zmatek na Slovensku
Epidemie se neomezila pouze na Čechy. Na východním Slovensku bylo od března do května 1979 hlášeno více než tisíc případů, celkem tam onemocnělo přes 2300 lidí. Diagnostika byla ještě zmatenější než v Čechách – někteří odborníci si nákazu spletli s Q-horečkou, což vedlo k neefektivním opatřením, včetně zrušení podávání imunoglobulinu.
Slovenské úřady navíc tajily skutečný rozsah epidemie, což ztížilo spolupráci s českými hygieniky. Pokyn hlavní hygieničky ČSR ze dne 26. června, zakazující rekreace dětí v rizikových okresech, se do Severomoravského kraje dostal pozdě. Nikdo ho tedy nebral vážně.
Brigády a byrokracie
Epidemie výrazně zasáhla i chmelové brigády, které byly pro režim důležité. Navzdory riziku se pokračovalo v práci – zejména v okrese Louny, kde se v prvním srpnovém týdnu objevilo 500 nových případů, z toho 126 přímo ve městě.
Rodiče odmítali děti na brigády pouštět, ale strana trvala na sklizni. Hygienická opatření byla přísná – brigádníci museli mít čestné prohlášení, že nebyli v karanténě a lékařskou prohlídku ne starší tří dnů. U vlaků dokumenty kontrolovali pracovníci hygienické služby.
Vlaky měly vyhrazené zdravotní vozy s lékařem a zdravotní sestrou. Na místě pak probíhala každodenní dezinfekce latrín, kontrola vody a jídelních zařízení. Realizace však byla problematická – seznamy přicházely pozdě, pedagogové nechtěli spolupracovat, rodiče odmítali podepisovat papíry. Přesto se podařilo zabránit větším ohniskům.
Epidemie žloutenky typu A z roku 1979 odhalila hluboké slabiny socialistického zdravotnictví: pomalou reakci, zatajování informací, nedostatek léků a vybavení, ale i nepřipravenost systému na krizi.
Zdroje:
