Článek
Eva se narodila v roce 1939 do rodiny krejčího Ladislava Bojanovského. Rodiče byli praktikující katolíci, otec spoluvlastnil krejčovský salón Janšta a Bojanovský. Víra byla pro ni klíčová: „Nejsem fanatik, ale bez ní bych neustála, co jsem prožila,“ říkala. Koncem války se rodina ukrývala v Morkůvkách u Eviny tety. Obcí se přehnala armáda generála Malinovského, která se probíjela ze Slovenska. Zdivočelí sovětští vojáci si na civilním obyvatelstvu často vybírali svou daň v podobě olupování i znásilňování. Evě tehdy bylo necelých šest let, když zjistila, že její zpěv má zvláštní moc.
„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku. Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Bylo mi necelých šest let a já si v té dětské hlavince uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jakou mě ta paní naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo,“ vzpomínala.
Po válce se vrátili do Brna. Rodiče ji přihlásili ji do dětského chrámového sboru u sv. Tomáše, který vedl sbormistr a varhaník Vladimír Stehlík. Od první třídy pak chodila do hudební školy. Ve škole si jejího talentu všiml učitel František Lýsek a přijal ji do svého Brněnského dětského sboru, se kterým účinkovala i v rozhlase. Už tehdy ji fascinoval ji swing z filmu Zasněžená romance s Glennem Millerem.
Znárodnění a školní léta
V roce 1948 komunisté znárodnili otcův krejčovský salon. Rodina přežívala díky šití na černo. Eva dokončila základní školu a chtěla studovat konzervatoř, ale matka trvala na „pořádném“ vzdělání. Nastoupila tedy na vyšší hospodářskou školu, kde v roce 1958 úspěšně odmaturovala. Tajně se ale přihlásila na JAMU k opernímu zpěvu, kam se dostalo pouze šest z 240 uchazečů, Eva mezi nimi. Studium však po roce opustila, přitahoval ji jazz, ne opera.
Semafor a první úspěchy
Ještě na Janáčkově akademii se seznámila se spolužákem Milanem Pilarem, studentem skladby a hry na kontrabas. Byl ve čtvrtém ročníku, přivydělával si v orchestru Gustava Broma. Nepohodl se s ním a odešel do Prahy, kam Evu pozval na návštěvu. Ta tehdy nevěděla, že Milan hraje v orchestru divadla Semafor. Bylo pro ni překvapením, když ji tam přivedl a představil Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi jako zpěvačku, kterou jim „slíbil“. Její zpěv s brněnským přízvukem je ale zpočátku příliš nenadchl. Přijali ji nejdříve jako herečku, do péče si ji měla vzít Pavlína Filipovská, aby ji přízvuku zbavila. Jako zpěvačka v Semaforu se Eva představila v roce 1960. To už byla za Milana Pilara vdaná. Proslavila se písní Kočka není pes z repertoáru Elvise Presleyho a duetem Ach, ta láska nebeská s Waldemarem Matuškou.
Když později ze Semaforu vyhodili Waldemara Matušku, Pilarovi se rozhodli odejít také. Chvíli společně působili v divadle Rokoko, kde se však Evě nezamlouvala politická satira, a tak se vrátila zpět do Semaforu. Účinkovala v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, ve Zločinu v šantánu nebo v Dobře placené procházce, ale také v televizní komedii Magnetické vlny léčí a v seriálu Píseň pro Rudolfa III. Vystupovala s Karlem Gottem, hostovala v muzikálech i na zahraničních festivalech od Berlína přes Helsinky po Havanu.
Emigrace a stíhání StB
V roce 1962 emigroval její manžel Milan do Západního Německa. Eva se sesypala. Měla miminko, rozjetou kariéru a do toho na dveře zaklepala StB. Nevěřili jí, že o emigraci manžela nic nevěděla, nutili jí k rozvodu a zabavili pas. Milanův útěk jí navíc uzavřel dveře na Západ a připravil o nabídku zpívat s americkým jazzmanem Billem Dixonem. StB ji léta sledovala a v 1965 podmínečně odsoudila za valutové machinace. Druhý manžel Jaromír Mayer také emigroval. Eva nemohla na Západ, ztratila nabídky z USA. „Zhroutil se mi život,“ přiznala.
Letecká havárie a smrt členů kapely
Sotva se vzpamatovala, přišla další rána. V 1973 zahynuli členové její kapely při letecké havárii. „Byli jsme s kapelou na Kubě a za odměnu jsme dostali týden pobytu na pláži. Kluci z kapely se ale museli vrátit do Prahy. Při přistávání v Ruzyni pak začalo letadlo hořet. Bylo tam šest kluků z kapely, kterým nebylo ještě ani třicet let. Zachránil se jen jeden,“ vzpomínala. Psychicky zlomená sestavila novou skupinu a jela turné po SSSR. Koncertovala v těch nejodlehlejších oblastech jako bylo Čečensko, Ingušsko nebo Murmansk.
Rok 1977 přinesl Chartu 77 a Antichartu. Eva byla mezi umělci, kteří kteří se zúčastnili podpisové kampaně odsuzující Prohlášení Charty 77. Po 40 letech se za to omluvila. Odsoudila i kolegy, kteří se vymlouvali, že nevěděli, co podepisují.
Pozdější kariéra a rodina
V poslední části kariéry se orientovala především na žánrovou oblast jazzu a swingu. Mezi její největší hity v tomto období patřil Montiho čardáš.
Nepřestala být aktivní ani poté, co v padesáti letech překonala rakovinu. Spolupracovala s Tanečním orchestrem Českého rozhlasu, v 90. letech v rozhlase moderovala pořad Dobré jitro. Uspořádala téměř 100 výstav svých fotografií. V padesáti letech překonala rakovinu a po třetí se vdala za tanečníka Jana Kolomazníka. Objevila se v televizních seriálech jako Ohnivý kuře či Stopy života. O jejím životě vzniklo několik dokumentů. V roce 2009 dostala Medaili za zásluhy.
Od roku 2018, kdy si při pádu v bytě zlomila rameno a stehenní kost a tři měsíce strávila v nemocnici, ji provázely různé zdravotní problémy. Zemřela v péči řeholních sester Boromejek 14. března 2020 v Praze po těžké operaci na selhání ledvin. Bylo jí 80 let. Její maminka, Františka Bojanovská, svou dceru o rok přežila. Zemřela krátce po svých 106 narozeninách, 27. června 2021.
Zádušní mše za Evu Pilarovou se konala ve středu 3. června 2020 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Praze na Strahově.
Zdroje:
