Článek
V dubnu 1943 rozhodla dozorkyně Maria Mandlová, přezdívaná Bestie, a velitel Franz Hössler, že v Březince, ženské části Auschwitz-Birkenau, založí orchestr. Důvody byly čistě pragmatické a propagandistické. Hudba měla navodit zdání normálnosti a zakrýt hrůzy tábora před návštěvníky či kamerami. Zpočátku orchestr tvořilo několik amatérek pod vedením polské učitelky hudby Zofie Czajkowské. Dívky hrály na otlučené nástroje pochody a lidové písně, které nacisté chtěli slyšet. V květnu hudební těleso rozšířily židovské vězeňkyně, většinou profesionální hudebnice, včetně francouzské pianistky Fanii Fénelonové.
Narodila se v Paříži roku 1908 jako Fania Goldsteinová. Byla talentovanou kabaretní zpěvačkou a klavíristkou, která navzdory drobným rukám získala cenu Pařížské konzervatoře. Když vypukla válka, přidala se k francouzskému odboji, ale gestapo ji zatklo. Po devíti měsících v internačním táboře v Drancy byla deportována do Osvětimi a umístěna do karanténního bloku. Najednou se v baráku, kde byla Fania ubytována mezi stovkami dalších vězeňkyň, ozvalo volání po „Madame Butterfly“. Fania na výzvu zareagovala, i když zpočátku nevěděla, o co přesně jde. Ostatní vězeňkyně ji informovaly, že se hledají hudebnice pro orchestr. S pomocí dalších dívek se dostala k vedoucí bloku, mohutné ženě, která na ni pohlížela s despektem kvůli jejímu vzhledu. Fania byla drobná, špinavá a potlučená po výprasku za špatné vylití kbelíku vody. Přesto se odvážně přihlásila jako zpěvačka Madame Butterfly. Vedoucí bloku jí nejprve nevěřila, ale nakonec ji poslala dál, protože ji poznala jedna z Francouzek již působících v orchestru. Tato Francouzka zjevně potvrdila Faniiny hudební schopnosti a kápo dostala rozkaz, aby Faniu vyhledala.
Hudba jako štít, vzdor i šance na přežití
Primární funkcí hudebního tělesa bylo hrát u hlavní brány každé ráno a večer, když vězni odcházeli a vraceli se z práce. Orchestr také pořádal víkendové koncerty pro vězně, esesáky pak bavil na akcích SS. Dny v orchestru byly vyčerpávající, deset hodin nacvičování, stání u brány v dešti či mrazu, doprovázení pochodů vězňů a někdy i selekcí, kdy nacisté rozhodovali o životě a smrti. Oproti ostatním vězňům měly ale hudebnice velké výhody. Dostávaly porce jídla navíc, měly lepší oblečení, a dokonce se směly každé ráno umýt. V podmínkách, které v Osvětimi panovaly, to znamenalo šanci přežít. Fania hrála na klavír, zpívala svým silným sopránem a když bylo třeba, chytla paličky a bubnovala. „Humor mě zachránil,“ řekla později. I v nejhorších chvílích hledala světlo. Smála se přes slzy a svou vitalitou podržela ostatní. Orchestr se rozrostl z dvaceti na téměř padesát dívek, včetně houslistek, jako byla Anita Lasker-Wallfisch, která hrála pro Mengeleho, nebo violoncellistek a zpěvaček různých národností.
V srpnu 1943 převzala vedení Alma Rosé, houslistka z Vídně a neteř Gustava Mahlera. Přinesla disciplínu a profesionalitu. „Hrajte, jako by to bylo naposled,“ nabádala. Fania ji obdivovala, ale později ji popsala jako přísnou ženu, možná až příliš ochotnou zalíbit se nacistům. Alma vedla orchestr do ledna 1944, kdy měl 47 členek, včetně pěti zpěvaček. Pak náhle zemřela, pravděpodobně na otravu jídlem. Fania to nesla těžce, ale pokračovala. Po Almě převzala vedení mladá Ukrajinka Sonia Winogradowa, ale orchestr už slábl a v říjnu 1944 utichl.
Cesta do Bergen-Belsenu a osvobození
V listopadu 1944 byla Fania s židovskými hráčkami odvezena v dobytčím vagónu do Bergen-Belsenu. Tam hudba zmizela, zůstal jen tyfus, hlad a smrt. Tři dívky zemřely. Fania vážila jen 28 kilogramů, když 15. dubna 1945 přišli Britové. Stála před mikrofonem BBC, zpívala francouzskou a anglickou hymnu. Tento moment, kdy ji britský voják nesl na rukou a ona zpívala, se stal symbolem jejího vzdoru a vítězství nad peklem.
Návrat do života
Po válce přijala Fania umělecký pseudonym Fénelonová a stala se známou kabaretní zpěvačkou. V roce 1966 odjela se svým životním partnerem, afroamerickým barytonistou Aubreym Pankeyem, do východního Berlína. Po jeho smrti se vrátila do Francie, kde v letech 1973–1975 ve spolupráci s Marcelle Routierovou napsala knihu Sursis pour l'orchestre (česky vyšla po názvem Dívčí orchestr). Dílo, založené na jejím deníku z koncentračních táborů, líčí nejen každodenní život vězňů a roli orchestru v Birkenau, ale také složité morální kompromisy, které museli přeživší učinit. Zabývá se černým humorem vězňů, napětím mezi jednotlivými skupinami, otázkou prostituce a vztahů mezi ženami. Publikace vyvolala kontroverze, zejména kvůli jejímu kritickému pohledu na dirigentku Almu Rosé, což některé členky orchestru odmítly. Knihu věnovala přeživším z Březinky a popsala v ní nejen táborový život, ale i obtížný návrat. „Nikdy jsem tábor neopustila,“ přiznala. Noční můry ji pronásledovaly do konce života. Zemřela 19. prosince 1983 v Paříži na rakovinu žaludku.
Fania ve filmu
V roce 1980 natočila režisérka Linda Yellen televizní film Playing for Time, který vycházel z dramatické adaptace Arthura Millera. Film však vyvolal kontroverzi, zejména ze strany samotné Fanie Fénelonové, která kritizovala jak Millerovu a Yellenové údajně idealizovanou verzi života v koncentračním táboře, tak i obsazení hlavní role. Postavu Fénelonové ztvárnila britská herečka Vanessa Redgrave, což autorka předlohy ostře odmítla. Redgrave byla známá svou podporou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a svou vysokou postavou se vůbec nepodobala drobné Fanii. Fénelonová si přála, aby ji hrála Liza Minnelli, která podle ní lépe odpovídala její osobnosti i fyzickým rysům. Svůj nesouhlas vyjádřila i během televizního rozhovoru v pořadu 60 Minutes, kde Vanesu Redgrave přímo konfrontovala. Přestože nikdy herečce neodpustila, časem svůj pohled na film zmírnila a uznala, že jde o „slušné dílo“.
Fénelonová, Fania: Dívčí orchestr, Naše vojsko 1984, 288. s.
