Článek
Televizní kamery sledovaly, jak se červená postava žene dolů slavnou sjezdovkou Kandahar. Rychle, razantně, bez zaváhání. Ve spodní části trati se jí v přímém úseku při rychlosti 105 km/h zařízla pravá lyže do napadaného sněhu, což ji vyhodilo z rovnováhy, a vyletěla z dráhy do bočního hrazení, kde si dopadem těžce poranila krční páteř
Miliony diváků po celém světě sledovaly v přímém přenosu, jak tělo závodnice bezvládně klouže po svahu. Na první pohled to nevypadalo tak fatálně jako některé jiné pády, které sjezdové lyžování pravidelně přináší. Vrtulník okamžitě transportoval šestadvacetiletou Rakušanku do nemocnice v Murnau. Lékaři bojovali o její život více než dvě hodiny. Zbytečně. Ulrike Maierová utrpěla devastující poranění krční páteře, které bylo neslučitelné se životem. Zpráva o její smrti zasáhla sportovní svět s nebývalou silou.
Maierová nebyla „jen“ šampionka. Byla symbolem radosti ze sportu. Dvojnásobná mistryně světa v super-G (1989, 1991), olympionička, ale také matka malé dcery Melanie. Právě kombinace vrcholové kariéry a mateřství z ní udělala výjimečnou osobnost. V roce 1989 získala titul mistryně světa, to už byla ve třetím měsíci těhotenství. Po porodu se vrátila, znovu vítězila a ukazovala, že mateřství nemusí znamenat konec snů. „Možná jsem ukázala ženám, že se nemusíte vzdát kariéry, když máte dítě,“ říkala po dalším zlatém úspěchu.
Sezona 1993/94 měla být jejím velkým návratem na absolutní vrchol. Chystala se na olympijské hry v Lillehammeru, kde si hodlala dojet pro vysněnou medaili a ukončit kariéru. Na léto plánovala svatbu, následně se chtěla věnovat své lyžařské škole.
Památník Ulriky Maierové nedaleko Kitzbühelu
Spekulace, vyšetřování a boj o bezpečnost tratí
Krátce po nehodě se rozběhla vlna spekulací. Zaznívaly domněnky, že Maierová narazila do sloupku s časomírou zakrytého sněhem. Vyšetřování tuto verzi později vyloučilo. Podle závěru soudu způsobila smrt rána hlavou o tvrdý, zledovatělý povrch.
Noc před závodem hustě sněžilo. Sníh byl odhrnut ke krajům tratě, zatímco střed zůstal extrémně tvrdý. Závodnice si stěžovaly na nerovnosti i led, ale program pokračoval. Kombinace měkkých okrajů a zledovatělého středu se ukázala jako smrtící past.
Snoubenec Hubert Schweighofer označil organizátory za nezodpovědné a zahájil právní bitvu.
Pádů v první polovině 90. let totiž výrazně přibývalo, jak se zvyšovala rychlost lyžařů díky rychlému vývoji materiálů i umělému zasněžování.
„Čtyři roky mluví o bezpečnosti a nic neudělali,“ prohlásil tehdy. Federace se přesto ve snaze zmírnit negativní publicitu, která se na ni valila stále razantněji zejména kvůli pomalému vývoji bezpečnostních opatření během začátků carvingových lyží, rozhodla v rámci mimosoudního vyrovnání vyplatit na fond dcery Melanie 600 tisíc švýcarských franků, tedy zhruba 13 milionů korun.
Bodem zlomu se stala až smrt Ulrike Maierové. Mezinárodní lyžařská federace (FIS) začala systematicky měnit bezpečnostní standardy. Tratě se rozšiřovaly, přibyly víceřadé ochranné sítě, zvětšily se dojezdové zóny, zavedly se přísnější kontroly profilů svahů. Vývoj se zaměřil i na výstroj – kvalitnější helmy, chrániče páteře, později airbagové vesty. Bezpečnost se stala tématem číslo jedna.
Bez rizika se nevyhrává
Proč ale lyžaři vůbec riskují? Odpověď je krutě jednoduchá: protože bez rizika se ve sjezdu nevyhrává. Rychlosti přes 100 kilometrů za hodinu, minimální reakční čas, jízda na hraně možností materiálu i lidského těla. Každý závodník ví, že stačí drobná chyba a následuje pád. Přesto znovu a znovu tlačí na maximum.
„Pohybujete se na hraně. Když uděláte chybu, čeká na vás cesta vrtulníkem do nemocnice. Ale pokud chcete vyhrát, musíte tu hranici občas překročit,“ řekl kdysi rakouský sjezdař Stephan Eberharter.
Podobně mluvila i Anita Wachterová, dlouholetá kolegyně a kamarádka Ulrike Maierové:
„Viděla jsem ten pád a říkala jsem si, to není dobré. Ale nenapadlo mě, že to bude tak zlé. Takové pády se stávají, jen většinou nekončí tragicky. Ulrike měla strašnou smůlu.“
Pohřeb v rodném Raurisu se stal jedním z nejdojemnějších okamžiků rakouské sportovní historie. Tisíce lidí, mezi nimi slavní lyžaři i obyčejní fanoušci, se přišly rozloučit s dívkou, která měla být nevěstou, matkou, učitelkou lyžování. Na rakvi ležel vzkaz od její dcery Melanie. Lyžařský kolotoč se nakonec znovu roztočil. O rok později se ženy do Garmisch-Partenkirchenu vrátily. Startovní číslo 32 bylo symbolicky vyřazeno. Její odkaz však zůstává. V každé ochranné síti navíc. V každé přísnější kontrole tratě. V každé helmě, která je dnes pevnější než kdy dřív.
A také v připomínce, že za leskem medailí se skrývá sport, který si někdy bere krutou daň.
Zdroje:
