Článek
Osmnáct dní po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, který ukončil reformní hnutí Pražského jara, bylo Československo pod dozorem okupačních sil. V Jičíně sídlila polská posádka, která obsadila město od 22. srpna. Večer 7. září opustilo vojenský tábor pět podnapilých polských vojáků: Zygmunt Zapasa, Zdzisław Kowalski, Felix Zajac, Wiesław Czerwonka a Stefan Dorna. Vyzbrojeni samopaly a ostrou municí se vydali do centra města, kde se na křižovatce Na Letné střetli s civilisty.
Střelba do nevinných lidí
Skupina místních obyvatel, Jaroslav Veselý, Vítězslav Klimeš, Bohunka Brumlichová a Jana Jenčková se právě vracela z kina, když se setkala s rozhádanými polskými vojáky. Spor mezi vojáky vrcholil, Zapasa a Dorna začali střílet do vzduchu. Silně opilý Dorna, sklonil samopal a náhle začal pálit do lidí. Jana Jenčková a Jaroslav Veselý byli zasaženi do nohou a zkolabovali. Ostatní se instinktivně vrhli na zem.
Dorna však pokračoval v běsnění. Jeho kolegové se ho pokusili zastavit, ale on postřelil i je. Kowalski a Zapasa utrpěli vážná zranění. Zdena Klimešová, která s manželem Oldřichem přibíhala na místo, byla zasažena sedmi střelami a na místě zemřela. Jaroslav Veselý, těžce raněný a sténající, byl Dornou z bezprostřední blízkosti doslova rozstřílen – zasáhlo ho deset projektilů, z nichž průstřel mozku byl smrtelný. Zranění utrpěli i další kolemjdoucí
Dornu musel nakonec zpacifikovat polský obrněný transportér a skončil ve vazbě. Incident si vyžádal dvě oběti a šest zraněných, včetně dvou polských vojáků.
Reakce a důsledky
Pohřeb Zdenky Klimešové a Jaroslava Veselého 12. září 1968 na Gottwaldově náměstí v Jičíně se stal masovou manifestací odporu proti okupaci. Zúčastnily se ho tisíce lidí, zazněla státní hymna a proslovy představitelů města. Tragédie vyvolala celonárodní rozhořčení. Okupační rozhlasová stanice Vltava, vysílající z NDR, však cynicky označila oběti za kontrarevolucionáře a Veselého za vůdce ozbrojené skupiny. Československé úřady marně žádaly o vyvrácení a vysvětlení této dezinformace.
Stefan Dorna byl v Polsku souzen vojenským soudem v Kłodzku a 18. října 1968 odsouzen k trestu smrti. Z vězení psal dopisy, že si nic nepamatuje, že nad sebou neměl kontrolu a žádal o milost. Za dobré chování jej propustili v roce 1983.
V česko-polském dokumentu Cesta ke křižovatce (1994), který tragickou událost mapoval, bagatelizoval Dorna svou odpovědnost, což pro pozůstalé znamenalo další trauma. Šokem byla i slova některých důstojníků, kteří masakr bagatelizovali s tím, že se takové věci stávají. Včetně polského prezidenta z let 1989 a 1990 Wojciecha Jaruzelského. „Při tak velkém nasazení vojáků se to může stát,“ říká v dokumentu Jaruzelski.
„Naši chlapci se opili. Dá se říci, že Češi je opili. Naše vodka tam nebyla. Jenom česká. Opilý voják je nepříjemný, agresivní a má strach,“ prohlásil ke smrti dvou lidí Maksymilian Korzeniowski, v roce 1968 náčelník Operačního oddělení štábu 2. polské armády.
Paměť a odkaz
Na místo tragédie ihned po události lidé nosili květiny. Během normalizace jej přísně monitorovala Státní bezpečnost. Po sametové revoluci v roce 1989 uspořádali studenti jičínského gymnázia 11. prosince živý řetěz a na místě zapálili svíčky. První kamenný pomník směl být na místě vztyčen až v roce 1990, ale kvůli výstavbě kruhového objezdu ho v srpnu 2022 nahradil nový památník, který vytvořil architekt Radek Jiránek.
Polská lidová armáda vyslala do Československa přibližně 28 000 vojáků, kteří obsadili východní Čechy a severní Moravu. Nacionalistické vedení Polska chránilo své vojáky i přes jejich protiprávní činy, jako byly vloupání, násilné prohlídky či incidenty v pohostinstvích. Jičínský masakr nebyl ojedinělý, polští vojáci se často chovali bezohledně, což dokládají i další případy, například smrtelná nehoda v Kosmonosech způsobená polským vojenským řidičem.
Polský vůdce Władysław Gomułka byl jedním z hlavních zastánců invaze a označoval Pražské jaro za „kontrarevoluci“. Jeho postoj, podpořený Brežněvovou doktrínou, vedl k tvrdému potlačení československých reforem a zanechal v obou národech dlouhodobé napětí.
Jičínská tragédie z 7. září 1968 je připomínkou brutality okupace a obětí, které si vyžádala. Příběh Zdenky Klimešové a Jaroslava Veselého, stejně jako odvaha přeživších, zůstává živý díky pamětním místům a historickým iniciativám.
Zdroje:
