Článek
Matka pana Bělohoubka byla Němka, otec byl český pošťák. Rodina se kvůli tatínkově práci často stěhovala – z Přísečnice přes Boží Dar, Žabokliky, Vráž u Berouna, Sedlec až do Loděnice. Malý Rudolf, přezdívaný Myšák, byl od dětství samotář. Místo kamarádů ho lákala příroda a drobné „loviště“ – třeba střelnice či kolotoče, kde rychle mizel za pult a vybíral, co se dalo. Ve škole v Chrustenicích, kam nastoupil v roce 1939, nebyl zrovna vzorným žákem.
V roce 1938, po Mnichovské dohodě, zažil ústup československé armády, když s otcem pěšky překonávali zátarasy ze spadlých stromů. V březnu 1939, když Němci obsadili Loděnici, otec s hořkostí konstatoval: „Aha, Němci, tak to je válka.“ I přes okupaci zůstal aktivní. Jako pošťák šířil zprávy z londýnského rozhlasu, za což, jak Rudolf říkal „měl celou válku kulku v zádech“.
Válka očima „Myšáka“
Bělohoubek si z války vybavuje drobné, ale živé momenty. V roce 1943, kdy začal jezdit do německé školy v Berouně, byl jediným Čechem mezi spolužáky. Při oslavě Führerových narozenin odmítl hajlovat a místo německé hymny si broukal „Ádo, Ádo, kams to zalez“. Jeho rebelství ho stálo výprasky i tresty. Jednou musel otec zaplatit 1400 protektorátních korun za dvě ukradené sádrové figurky indiánů, které Myšák odnesl.
V deseti letech už kouřil a pomáhal otci s roznáškou pošty. Přivydělával si i jako poslíček, když jezdil pro mouku k mlynáři do Nučic. V Loděnici se zapojil do odboje – hlídal tiskárnu, kde se v noci tisklo Rudé právo a sledoval dění kolem lágru pod lanovkou, kde Židé ze smíšených rodin stavěli cestu. I přes nebezpečí zůstával zvědavým klukem, který se nebojí riskovat.
Tragédie na konci války
Pátého května 1945, když v Loděnici vypuklo povstání, se život rodiny Bělohoubkových navždy změnil. Povstalci převzali kontrolu nad klíčovými místy v obci. Pošta, kde pracoval Rudolfův otec, se stala jedním z prvních cílů, protože sloužila jako komunikační uzel. Podle vzpomínek Rudolfa Bělohoubka byl tatínek zadržen přímo na poště a převeden do budovy staré školy, která sloužila jako shromaždiště pro zajatce. Důvodem mohlo být to, že se otci jako pošťákovi do rukou dostaly udavačské dopisy, které putovaly na pražské gestapo. Znal proto jména místních konfidentů, kteří se pak v květnových dnech přidali k revolučním gardám a chtěli se zbavit svědků.
Téhož dne odpoledne se v Loděnici objevili Američané – tři tanky a dva džípy s nápisy „Made in Czechoslovakia“ na ramenou. Jejich přítomnost byla krátká; podle Rudolfa odjeli směrem na Košíře. Jejich příjezd však povstalce povzbudil a dodal jim pocit, že osvobození je blízko. Večer téhož dne prohledali revoluční gardy, dům Bělohoubkových, hledaly zbraně, ale nic nenašly. Rudolfovu matku odvedli do staré školy, kde už byl zadržen jeho otec.
O den později se Rudolf přidal k průvodu, který eskortoval jeho rodiče a další zajatce směrem na Vráž. Dav je bil, nadával jim a nakonec u lesíka zvaného U Zabitého, gardisté všechny dospělé zastřelili. Dvanáctiletý Rudolf, který šel s rodiči to vše viděl. „Někdo křičel, ať zastřelí i mě, že jsem taky Němec, ale já jen utekl domů,“ vzpomíná. Trauma si nesl sám a sourozencům nikdy neřekl, co se stalo.
Sirotci v poválečném chaosu
Po válce zůstali tři sourozenci, Rudolf, Annamarie a Josef, měsíc v Loděnici, opuštění a bez péče. Až farář a sousedka Boženka zařídili jejich odvoz do charity v Praze. Rudolf putoval přes různé ústavy od Voršilek v Černé ulici až po vychovatelny v Hostinném, Králíkách a Opatovicích. Neustále utíkal, ať už za tetou do Přísečnice, do Košic, nebo jen tak, aby byl volný. „Jeptišky si zvykly, že se vždycky vrátím,“ říkal s úsměvem.
V roce 1950 se vrátil do Loděnice, aby našel vrahy rodičů, ale pravdu nezjistil. Jeho život pokračoval jako nekonečná cesta. Pracoval ve výkrmně vepřů, na stavbě Slapské přehrady, ve Škodovce i na montážích. V roce 1959 skončil na tři roky v pankrácké věznici za rozkrádání socialistického majetku a další paragrafy. I přes to zůstal svobodomyslným vandrovníkem, který miloval helikoptéry a pohled na svět z výšky jeřábu.
Samota a trauma
Rodinné vazby Bělohoubkových se po válce rozpadly. „Každej šel svoji cestou,“ říkal Rudolf. Se sestrou Annou se vídal zřídka, s bratrem Josefem se znovu setkal až v roce 2008. Pravdu o osudu rodičů před nimi tajil, aby je ušetřil traumatu. „Stačí, když to nese jeden,“ dodával. Rudolf Bělohoubek zemřel v roce 2009.
Zdroje:
