Článek
Tour de France je bezesporu nejprestižnější cyklistickou soutěží. Tři týdny bolesti, stoupání, pádů, deště, vedra a překonávání lidských možností. Každý rok se v ní hledá nový hrdina, nový král hor, nový muž ve žlutém trikotu. Jenže nad nejslavnějším závodem světa se už navždy vznáší otázka, kterou nelze jednoduše setřást: je to opravdu souboj nejlepších cyklistů planety, nebo také závod v nejkvalitnějším, nejlépe skrytém a nejhůře prokazatelném dopingu? Stačí vyslovit jediné jméno: Lance Armstrong.
Američan, který překonal rakovinu, se vrátil do pelotonu a mezi lety 1999 až 2005 sedmkrát za sebou Tour vyhrál. Pro jedny byl ztělesněním lidské vůle. Pro druhé největším podvodníkem v dějinách sportu. Dnes je jeho jméno v oficiálních výsledcích přeškrtnuté a ročníky jeho triumfů zůstaly bez vítěze.
Zázrak, kterému chtěl svět věřit
Armstrongův příběh měl všechno. Talent, bolest, nemoc, návrat i triumf. V roce 1996 mu lékaři diagnostikovali rakovinu varlat v pokročilém stadiu. Podstoupil operace, chemoterapii, bojoval o život. Když se vrátil na kolo, působilo to jako zázrak.
V roce 1999 ovládl Tour de France. Pak znovu. A znovu. Sedm let po sobě. Jeho tým US Postal a později Discovery Channel fungoval jako dokonale seřízený stroj. Armstrong nepůsobil jen jako vítěz. Působil jako muž z jiné planety. Veřejnost hledala vysvětlení v jeho vůli, mimořádné fyziologii, změně postavy po rakovině nebo tréninkové disciplíně. Jenže pod povrchem se hromadily otázky. A také svědectví.
Negativní test ještě neznamená čistotu
Armstrong po většinu kariéry opakoval, že nikdy nebyl pozitivně testován. A právě to byl jeho nejsilnější štít. V očích fanoušků, sponzorů i části sportovní veřejnosti platilo jednoduché pravidlo: dokud není pozitivní test, není vina. Jenže éra Lance Armstronga ukázala, jak naivní takové uvažování může být.
Americká antidopingová agentura později popsala systém, který označila za nejsofistikovanější, nejprofesionálnější a nejúspěšnější dopingový program v dějinách sportu. Nešlo o náhodné pilulky v hotelovém pokoji. Šlo o metody, časování, lékaře, krevní transfuze, EPO, testosteron i disciplínu celého týmu. Jinými slovy: nebyl to chaos. Byl to propracovaný systém.
Existovala nepsaná pravidla hry
Klíčovou postavou Armstrongovy éry byl belgický manažer Johan Bruyneel. Právě pod jeho vedením Američan vyhrával Tour. Po letech se Bruyneel vrátil do zákulisí závodu a připustil, že jeho jméno stále vyvolává rozpaky.
„Nebyl jsem na Tour de France čtrnáct let. A jsem příjemně překvapený. Několik lidí se pochopitelně dívalo s opovržením a vyhýbali se mi, ale šlo o menšinu. Bylo zábavné stát se na chvilku opět součástí Tour de France. Cítil jsem se, jako bych nikdy nebyl pryč,“ řekl belgickému portálu Sporza.
Ještě důležitější jsou však jeho slova o době, kdy Armstrong vládl pelotonu.
„Kouknu se na seznam vítězů a vidím jméno Lance Armstrong přeškrtnuté a s hvězdičkou. Ale proč nejsou stejně přeškrtnutá i jména dalších lidí v těch ročnících? Všichni přece vědí, co se dělo,“ posteskl si Bruyneel.
A pak dodal větu, která vystihuje celou éru: „Každý ví, co se v té době dělo. Existovala nepsaná pravidla hry. A v tomhle zápase jsme byli nejlepší.“
Právě tahle slova jsou pro cyklistiku tak nepříjemná. Bruyneel se nesnaží tvrdit, že Armstrong byl čistý. Spíše říká, že špinavý byl celý rybník.
Bublina nedotknutelných
Armstrong sám po letech přiznal, že dopoval při všech svých vítězstvích na Tour de France. Přiznal EPO, testosteron, kortizon i krevní transfuze. Přiznal také, že roky útočil na lidi, kteří se snažili říct pravdu.
Bruyneel dnes připouští, že jejich tým ztratil kontakt s realitou.
„Žili jsme v bublině. Chtěli jsme vyhrát Tour de France a zbytek šel stranou. Byli jsme arogantní vůči ostatním, což bylo špatné,“ uvedl. A dodal: „Cítili jsme se nedotknutelní.“
To je možná nejpřesnější popis Armstrongovy éry. Nešlo jen o doping. Šlo o pocit moci. O přesvědčení, že když vyhráváte, vyděláváte peníze, inspirujete nemocné a ovládáte média, nikdo vás nedokáže zastavit.
Když všichni vědí, ale nikdo nemůže dokázat
Největší problém Armstrongova případu nespočívá jen v tom, že dopoval. Problém je v tom, jak dlouho mu to procházelo.
Roky se o dopingu mluvilo. Roky se objevovala svědectví. Roky se množily pochybnosti. Přesto Armstrong vyhrával, podepisoval reklamní smlouvy, prodával příběh hrdiny a vysmíval se kritikům.
Až když začali mluvit jeho bývalí týmoví kolegové a americká antidopingová agentura poskládala celý obraz, systém se zhroutil.
To ukazuje něco zásadního: doping ve vrcholovém sportu nemusí být jen otázkou jedné injekce nebo jednoho pozitivního testu. Může to být sofistikovaná strategie, která se pohybuje krok před kontrolory.
A právě proto je tak těžké fanouškům vyčítat, že se při mimořádných výkonech ptají: věříme sportu, nebo jen další dokonale napsané pohádce?
Armstrong jako viník i produkt doby
Lance Armstrong nebyl nevinnou obětí systému. Lhal, zastrašoval svědky, ničil pověst lidem, kteří mluvili pravdu, a z dopingu udělal cestu k obrovské slávě i bohatství.
Zároveň ale nebyl osamělým monstrem v jinak čistém pelotonu.
Jeho éra byla dobou, kdy doping prostupoval profesionální cyklistiku tak hluboko, že zpětně nebylo komu Armstrongovy tituly předat. Mnozí jeho soupeři měli vlastní dopingové stíny. Někteří byli potrestáni, jiní podezříváni, další se přiznali až po letech.
Proto je jeho příběh tak nepohodlný. Neodhalil jen jednoho podvodníka. Odhalil celý cyklistický svět, který příliš dlouho chtěl věřit krásnému příběhu a příliš málo se ptal, co se děje za zavřenými dveřmi týmových autobusů.
Zůstala otázka, která bolí
Dnešní cyklistika je jiná. Má biologické pasy, přísnější kontroly a citlivější metody. Nelze jednoduše tvrdit, že současná Tour de France je se stejná jako v Armstrongových časech.
Jenže pošramocená pověst se napravuje těžko. Kdykoli dnes někdo v horách předvede výkon na hranici lidských možností, část fanoušků netleská bez výhrad. Místo toho si vzpomene na Armstronga, jeho žluté trikoty, dojemné projevy a stovky negativních testů.
A znovu se objeví stejná otázka. Je Tour de France závodem nejlepších cyklistů světa? Nebo také věčným závodem mezi dopingem a těmi, kdo se ho snaží odhalit?
Zdroje:
