Článek
První velký úspěch přišel v roce 1947, kdy Československo na domácím šampionátu v Praze získalo historicky první titul mistrů světa. O rok později na olympiádě ve Svatém Mořici remizovalo s Kanadou a jen horší skóre ho připravilo o zlato. V roce 1949 ve Stockholmu tým znovu triumfoval, tentokrát přehrál i Kanadu a domů se hokejisté vraceli jako národní hrdinové. Fanoušci vítali vlak s mistry na každé stanici. Jenže komunistický režim, který se mezitím chopil moci, měl jiné plány.
Rok 1950 měl být obhajobou titulu v Londýně. Místo toho režim pod záminkou neudělených víz pro rozhlasové reportéry československý tým na šampionát nepustil. Pravým důvodem byla paranoidní obava z emigrace hráčů, kteří dostávali nabídky ze zahraničí. Ještě téhož dne byla většina mužstva zatčena. Hvězdy jako Bohumil Modrý, Augustin Bubník či Václav Roziňák skončily v uranových dolech s tresty od 6 do 15 let. Auta, která hráči dostali za stockholmský triumf, převzali důstojníci StB. První zlatou generaci československého hokeje komunisté doslova zničili.
Hokej jako symbol odporu
Další titul přišel až po 23 letech, v roce 1972, ale cesta k němu byla dramatická. Klíčovým momentem se stal šampionát 1969 ve Stockholmu, kam bylo mistrovství přesunuto z Prahy kvůli sovětské okupaci z předchozího roku. Československo porazilo SSSR dvakrát – 2:0 a 4:3. Byly to první vzájemné zápasy od invaze zemí Varšavské smlouvy a na ledě se nehrálo jen o body. Hráči si přelepili sovětskou hvězdu na dresech, odmítli podat ruku soupeři a fanoušci doma skandovali: „Neměli tanky, dostali branky!“ Poslední zápas se Švédskem náš tým ovšem prohrál a mistry se stala sovětská sborná.
Po druhém vítězství, 28. března 1969, zaplavilo ulice půl milionu lidí. Oslavy však přerostly v chaos. Kancelář Aeroflotu na Václavském náměstí byla zdemolována, pravděpodobně s přispěním provokací StB. Nadšení a nenávist v ulicích byly ovšem spontánní a těžko tomu mohlo být jinak. K útokům na sovětské objekty došlo na více než dvaceti různých místech, někde se situace dramaticky vyhrotila. V Mladé Boleslavi například proti davům vyjely sovětské transportéry s namířenými kulomety. Sověti situaci využili jako záminku k vyostření tlaku na vedení KSČ. Přisunuli do Československa bez vědomí a souhlasu vlády další posily, bez pozvání přiletěl ministr obrany maršál Grečko a náměstek ministra zahraničí Semjonov. Moskevská pravda opět psala o kontrarevoluci v Československu. Následovala Dubčekova rezignace a nástup Gustáva Husáka, čímž Pražské jaro definitivně skončilo. Hokejová vítězství paradoxně urychlila politickou kapitulaci.
Praha 1972: Triumf pod dozorem
Když se v roce 1972 mistrovství světa vrátilo do Prahy, komunistický režim byl nervózní. Normalizace byla v plném proudu, ale strach z protisovětských protestů přetrvával. Federální ministr vnitra Radko Kaska vyhlásil mimořádná bezpečnostní opatření. Zvláštní štáb, posílené policejní jednotky a agenti v civilu s pistolemi a slzným plynem hlídali ulice, zvlášť před zápasy Československa se SSSR 12. a 20. dubna. Režim se obával opakování hokejových demonstrací z roku 1969.
Československý tým, vedený hráči jako Ivan Hlinka nebo Vladimír Martinec, však na ledě zářil. Po remíze 3:3 v prvním zápase se SSSR přišlo klíčové vítězství 3:2 v odvetě. Tým prošel turnajem bez porážky a po 23 letech získal zlato. Oslavy byly pod přísným dohledem – Rudé právo chválilo vysoce sportovní a objektivní publikum a ministr vnitra děkoval bezpečnostním složkám za potlačení politicky nezodpovědných živlů na Václavském náměstí.
Emigrační vlně se ale československý hokej neubránil. Hráči tehdy nemohli v nejlepším hokejovém věku odejít legálně do NHL a dalších světových soutěží. V roce 1974 tuto cestu zvolili někdejší mistři světa Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další. V 80. letech následovala silná vlna odchodů. Jiří Crha, bratři Peter, Anton a Marián Šťastní, Vítězslav Ďuriš, Miroslav Fryčer, Peter Ihnačák. A po nich Petr Klíma, Michal Pivoňka, František Musil, David Volek.
Tito hokejisté nemohli reprezentovat, protože pro režim byli nežádoucí. Československý hokej se ale stále držel mezi špičkou a vychovával další talenty. Pilíři reprezentace se stali Vladimír Růžička, Jiří Hrdina, Dominik Hašek, Antonín Stavjaňa, Jiří Lála nebo Slováci Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Igor Liba. Tým Československa dál vozil medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl opět blízko konečnému triumfu. O rok později v Praze získal po osmi letech titul mistrů světa, ve Vídni 1987 o něj přišel až v závěrečné třetině posledního zápasu proti SSSR.
Hokej jako česká duše
Český hokej je víc než sport. Je příběhem odolnosti, vášně a někdy i tragédie. Od vězení mistrů v 50. letech přes politické revolty v 60. letech až po zlaté triumfy 70. let ukázal, jak dokáže sjednotit národ. I v Kanadě mohou tvrdit, že „hokej je jejich hra“, ale žádná země nemá tak hluboké propojení hokeje s národními dějinami jako Česko. Každý gól i každý šampionát byl malým bojem za svobodu – ať už na ledě nebo v ulicích.
Zdroje:
KOCIAN, Jiří a TŮMA, Oldřich. České průšvihy: aneb, Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2004.
