Článek
Jaroslav Suchánek se narodil v roce 1936 v Sobotce, jeho dětství a dospívání poznamenala ztráta obou rodičů. Když mu bylo devět let, přišel o otce, který padl na barikádách 8. května 1945, jen den před koncem války. „Táta nás poslal z Prahy do Sobotky, aby nás uchránil. Když válka skončila, všichni se radovali, ale nám přivezli rakev,“ vzpomíná Suchánek s hořkostí v hlase. O šest let později zemřela matka na rakovinu, zatímco Jaroslav byl na lyžařském zájezdu. S bratrem zůstali sami, žili z malého důchodu a příležitostných prací. „Chodili jsme k holiči na oběd, já hrál fotbal za prachy. Bylo to tvrdé, ale naučilo mě to samostatnosti.“
Po gymnáziu zkusil různé práce, pak mohl díky stipendiu studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Po studiích učil tělocvik, věnoval se lidovému tanci a spolupracoval se Státním souborem písní a tanců. Právě přátelé tanečníci mu poradili, aby zkusil konkurz na sportovního komentátora v Československém rozhlase. Psal se rok 1962. Nikdo tehdy netušil, že se rodí jedna z nejvýraznějších osobností československé sportovní žurnalistiky. Jeho bratr šel na medicínu, ale osud zasáhl znovu – ve 40 letech zemřel při autonehodě. „To byla pro mě opravdu hodně smutná věc,“ přiznává Suchánek.
Od rádia k televizním vrcholům
V roce 1962 nastoupil do Československého rozhlasu, pak přešel do deníku Svobodné slovo a nakonec zakotvil v Československé televizi na 25 let. Specializoval se na lyžování, cyklistiku a gymnastiku. Komentoval šest olympiád – od Grenoblu po Soul –, devatenáct ročníků skokanských závodů a patnáct Závodů míru. Podle jeho vlastních výpočtů to bylo bezmála čtyři tisíce hodin přenosů. Podmínky, ve kterých tehdy komentátoři pracovali, jsou dnes téměř nepředstavitelné. Malý černobílý monitor, obří sluchátka, žádné počítače, žádná grafika, žádné statistiky na jedno kliknutí. Výsledky si psali tužkou na papír. Někdy komentoval pět hodin v kuse úplně sám. Když si potřeboval odskočit, vymyslel „poruchové slovo“, aby to vypadalo, že vypadl zvuk.
Zároveň moderoval dětské soutěže pro školy, Zlatého slavíka a besedy s legendami jako Vladimír Menšík, Jiří Sovák nebo Zdeněk Troška. S Menšíkem jezdil na sklonku jeho života: „Byl nemocný, ale dokázal lidi bavit i v bolestech.“ Napsal knihy jako 1500 sportovních tragédií nebo Blbiny z ústní dutiny, plné humorných historek.
V roce 1992 ho z televize vyhodili. „Nahradili staré tváře připomínající minulý režim“, říkal. Nezastavil se: psal, moderoval a až do roku 2024 vystupoval se Zdeňkem Troškou, Yvettou Simonovou a dalšími. V pražské Salmovské kavárně uváděl pořad Vikýř. „Bylo to krásné, ale odejít se má včas,“ říká dnes.
Láska, synové a bolestný rozkol
Největší oporou mu byla manželka Danica, dcera jeho učitelky klavíru ze Sobotky. „Za sedm let jsem se na piáno nenaučil skoro nic, ale poznal jsem ji – nejkrásnější ženskou na světě.“ Sám otevřeně přiznává, že výchova dětí stála především na manželce a babičce. Přesto je na své syny a vnoučata velmi pyšný i když s Michalem, který je hercem a bavičem, se léta nevídá. Michal několikrát přiznal, že do šesti let vyrůstal u babičky v Sobotce. Přechod do Prahy byl pro něj náročný a dlouho se s ním sžíval. Sourozence prý navíc provázelo „citově poměrně chladné“ rodinné prostředí.
„V dětství a v pubertě o mě nejevil zájem, ale v té době jsem to neřešil. Jen se prostě nedělo to, co s mými dětmi, kterým zavolám, že se mi stýská, nebo spolu jezdíme na hory. Ten vztah nebyl tak pevný, protože jsme si ho nevytvořili,“ řekl Michal Suchánek.
Plánování pohřbu
V posledních letech Jaroslava Suchánka potrápilo zdraví. Operace páteře, nová kyčel, dlouhé rehabilitace. Největší ranou ale byla smrt manželky, která odešla na podzim roku 2023. „Potkalo mě něco, co se vyléčit nedá,“ říká tiše. Samotu nese těžce, pomáhají mu přátelé i zdravotníci. Smysl pro černý humor ale neztratil: „Na narozeniny jsem chtěl pozvat kamarády, ale seznam se ztenčil – hodně jich zemřelo. Teď nevím, jestli pohřeb v Motole nebo Strašnicích.“ Má připravený zasedací pořádek, pro prostatiky rezervoval místa na krajích, aby mohli odbíhat na toaletu a vybral si i hudbu.
Dnes je Jaroslav Suchánek je symbolem jedné éry. Éry, kdy komentátor nebyl jen hlasem u mikrofonu, ale vypravěčem, kronikářem i společníkem diváků. Mužem, který toho v životě hodně ztratil, ale nikdy nepřestal jít dál.
Zdroje:
