Článek
Ještě předtím však patřil k nejvýraznějším hereckým osobnostem své generace v Československu. Absolvent Vysoké školy múzických umění v Bratislavě nastoupil po studiích do Slovenského národního divadla, kde se velmi rychle vyprofiloval jako charismatický představitel dramatických i moderních rolí. Na jevišti zaujal nejen výraznou fyzickou přítomností, ale především civilním herectvím, vnitřním napětím a schopností postihnout psychologickou hloubku postav.
Už v 60. a 70. letech se stal vyhledávaným filmovým hercem. Výrazně se prosadil ve slovenské i české kinematografii a patřil k tvářím, které symbolizovaly generační obměnu hereckého stylu. Diváci si ho pamatují především z dodnes reprízovaného snímku Trhák, Pacho, hybský zbojník a mnoha dalších.
Nedobrovolná emigrace
Kukura byl v té době nejen obsazovaným, ale i oficiálně oceňovaným hercem. Získal titul zasloužilého umělce a patřil k pilířům Slovenského národního divadla. Právě proto byl jeho náhlý „odchod“ vnímán režimem jako zrada – a o to tvrdší následky na něj po roce 1985 dopadly.
„Natáčel jsem právě v Mnichově koprodukční film Via Mala, a protože se natáčení protáhlo, bylo nutné prodloužit roční vízum,“ vzpomíná Kukura. Němci i Kukura počítali s tím, že to nebude problém, jelikož se jim i takového ujištění dostalo ze strany československých úřadů, což ostatně prý osobně potvrdil i ředitel Slovenského filmu, který mu to přišel osobně sdělit do Mnichova, kde Kukura zrovna natáčel. Herec tedy v domnění, že je vše v pořádku nic neřešil a točil dál.
Pak ale přišel nečekaný šok. Kukurovi došel dopis, o kterém si myslel, že je to ono povolení k prodloužení pobytu, ale ve psaní se skrývalo něco mnohem horšího. „Bydlel jsem v hotelu, který mi platila produkce. Jednoduše řečeno, byl jsem na ulici s papírem, že jsem byl doma odsouzen a že mi byl zabaven majetek. Tedy byt, chata, fotografie, dopisy, všechno,“ zavzpomínal herec na tehdejší nepříjemné prozření, že komunisté jsou zkrátka komunisté. Pokud by se vrátil, skončil by ve vězení.
Zmeškal pohřeb maminky
Odebrali mu titul zasloužilého umělce a oficiální propaganda z něj udělala emigranta „nejhrubšího zrna“, o němž se dokonce šířily absurdní pomluvy, že v zahraničí točí pornografii. „Zůstaly mi jen vzpomínky,“ říká dnes s odstupem. Bylo to jediné, co mu tehdy nikdo nemohl vzít. Herec se do rodné vlasti nemohl ještě dlouho vrátit, zmeškal tak bohužel i pohřeb své vlastní maminky. „Mrzí mě, že jsem nebyl s ní, když umírala. Stále na to myslím a neumím se přes to dostat. Velmi mě to mrzí. Štve mě, že jsem nenasedl do vlaku a neodjel za ní,“ zalitoval tehdejšího rozhodnutí.
Po skončení natáčení Via Maly se ocitl ve velmi nejisté situaci. Právě tehdy však přišel zlomový moment. Německý režisér Peter Zadek mu nečekaně nabídl roli Antonia v inscenaci Shakespearova současníka Johna Webstera Vévodkyně z Amalfy v hamburském divadle, kde byl Zadek intendantem. Práce to byla podle Kukury šílená. Hrál v němčině, navíc ve verších. Přesto roli zvládl a v Hamburku pak působil několik sezón.
Právě Hamburk se stal místem, které ho zachránilo. Městem, do něhož se zamiloval a kde s rodinou začal nový život. Divadelní angažmá mu dalo pocit jistoty a otevřelo dveře k dalším příležitostem. Vedle divadla našel široké uplatnění v televizi i ve filmu a už v polovině osmdesátých let se z něj stala vyhledávaná herecká hvězda.
Natáčel po celém světě – v Grónsku, Manile, Tichomoří, Americe i na Fidži. České a slovenské publikum ho zná především ze seriálů Místo činu, Wolfův revír, Siska nebo Kobra 11. V zahraničí však jeho jméno rezonovalo ještě výrazněji.
„Hlavně už uvažuju jinak než před lety,“ říká Kukura. „Když si dnes představím, že by se v mém životě nestalo nic víc než hrát ve Slovenském národním divadle deset rolí, je mi úzko. Místo toho jsem v cizině dělal spoustu jiných věcí. Bylo to pestřejší.“
S manželkou si vykají
S manželkou Taťanou žije Juraj Kukura již více než 45 let. Když se ale seznámili, byla ještě vdaná. A z toho vlastně vznikl jejich prazvláštní zvyk, který stále dodržují. Zpočátku uctivé vykání mělo zakrýt fakt, že spolu něco mají. Trvalo to zhruba rok a půl. Pak jí jednoho dne řekl: „Prosím tě, Táňo, podej mi tu sklenici.“ Ona se na něho jen nevěřícně podívala a odpověděla: „Jak to se mnou mluvíš?“ A tak u vykání nakonec zůstali už nadobro. Společně mají syna Philippa, který vystudoval Švýcarský federální technologický institut v Curychu a nyní je vědcem. Působí na Oxfordské univerzitě jako profesor biofyzikální chemie.
Zdroje:
