Článek
Většina lidí si pod pojmem „domov“ představí útulný obývák, vůni večeře a pocit bezpečí mezi blízkými. Pro Marii Lavičkovou, které v Českých Budějovicích nikdo neřekl jinak než Máňa, měl domov podobu zamřížovaného okna, pravidelného režimu a bachařů na chodbě. Žena, jejíž životní příběh fascinoval dokumentaristy i širokou veřejnost, zemřela v březnu 2024 ve věku 55 let. Nezemřela však v cele, po které tak toužila, ale na následky podchlazení v ulicích města, které pro ni bylo příliš chaotické a cizí.
Z lékařské rodiny ke krádežím z „lidumilství“
Příběh Máni nezačal v žádné sociálně vyloučené lokalitě. Narodila se v roce 1968 v Chlumu u Křemže do rodiny lékaře. Už v sedmnácti letech utekla z domova se starším partnerem a rodina se jí zřekla. Její kriminální dráha začala bizarním činem, který ona sama s úsměvem popisovala jako akt milosrdenství. Jako učnice v obchodě s oděvy prý nemohla vystát pohled na ženy, které toužebně okukovaly drahé kožichy, na něž neměly peníze.
„Vynesla jsem něco ven a rozdala. Prostě nádhera,“ vzpomínala po letech na svůj první velký delikt, který skončil dvousettisícovým mankem a prvním trestem na tři a půl roku. Tehdy se poprvé setkala s realitou vězení, která jí, na rozdíl od svobody, dávala smysl.
Vězení jako jediná jistota
Máňa byla úkazem, který bořil veškeré snahy o nápravu vězňů. Zatímco vězeňský systém se snaží delikventy převychovat pro život na svobodě, u ní se tento proces obrátil naruby. Vězení pro ni bylo hotelem s kompletním servisem. „V base bylo dobře, to bylo fajn. Třikrát denně žrádlo, třikrát denně tě hladěj mámy vychovatelky,“ libovala si v rozhovorech.
Za svůj život nasbírala neuvěřitelných 22 záznamů v rejstříku trestů. Její nechuť k práci byla legendární. Otevřeně přiznávala, že legální zaměstnání je pro ni nepředstavitelné: „Z práce je mi hodně blbě, fujtajbl. Práce je pro mě hrozná věc,“ říkala. Místo toho se raději „zacyklila“ v koloběhu drobných krádeží. Sotva vyšla ven, už plánovala, co provede, aby se mohla vrátit.
Proklínala amnestii
Nejslavnější moment Marie Lavičkové přišel v roce 2013, kdy tehdejší prezident Václav Klaus vyhlásil rozsáhlou amnestii. Zatímco tisíce vězňů jásaly a opouštěly brány věznic, Máňa byla snad jako jediná v republice v hluboké depresi. Proti svému propuštění hlasitě protestovala přímo před věznicí ve Světlé nad Sázavou.
Svoboda pro ni byla traumatem. „To bylo už podruhé za můj život, co mě vyrazili z vězení, je tohle možný? Měla jsem takovej strach při tom blbým Zemanovo projevu,“ popisovala později svou paniku z toho, že by ji mohl omilostnit i další prezident. Svůj „problém“ se svobodou vyřešila po svém: čtyři dny po amnestii vešla do českobudějovického supermarketu, vzala svetr a kalhoty a začala s nimi mávat přímo do bezpečnostní kamery. „Hejbala jsem tam s tím na tu kameru a říkala: tady jsem, pojďte mě sebrat nebo s tím odejdu,“ vyprávěla s odzbrojující upřímností.
Objektiv Olgy Sommerové
Mánina autenticita a inteligence neunikly přední české dokumentaristce Olze Sommerové. Ta o ní natočila dva zásadní snímky: Máňa (1992) a Máňa po deseti letech (2003). Režisérka v ní viděla tragikomickou postavu, která je sice kriminálnicí, ale zároveň disponuje neuvěřitelnou vnitřní svobodou v nesvobodném prostředí.
Sommerová ji popsala jako „promarněnou hřivnu“: „Máňa je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla.“ Postupem času se však i slavná režisérka musela smířit s tím, že Máňa pomoc nechce. Její život nebyl voláním o záchranu, byl to vědomý výběr existence na okraji.
Útěk za světlem
Život Máni nebyl jen o úsměvných historkách z vězeňské kantýny. Prožila si brutální napadení, kdy ji známý desetkrát bodl nožem do zad a břicha. Přežila jen zázrakem a u soudu mu velkoryse odpustila. „Nepamatuju si toho moc. Jenom, že jsem pořád běžela. Za světlem,“ vypovídala tehdy.
V posledních letech se její zdravotní stav zhoršoval. Žila střídavě na ulici, v budějovických hospodách jako „U Čepu“ nebo na lavičkách u nádraží. Přestože ji město znalo jako svéráznou postavičku, která se občas na veřejnosti obnažovala nebo tancovala pro kolemjdoucí, její konec byl osamělý.
Zemřela 8. března 2024. Příčinou bylo podchlazení – nepřítel, před kterým ji zdi věznice po třicet let spolehlivě chránily. Odešla žena, která milovala systém, jímž ostatní opovrhují, a která na otázku, co by udělala s vyhraným milionem, odpověděla prostě: „Nakoupila bych jídlo, věci, oblečení, pozvala známý a všechno si společně někde užili.“
Máňa nebyla klasickým kriminálníkem, který chce zbohatnout na úkor druhých. Byla „věčným běžcem“, který v chaosu moderního světa nenašel jiné místo než to, které má pevně stanovený budíček, večerku a mříže v oknech. S její smrtí zmizel jeden z nejvýraznějších, byť kontroverzních osudů jihočeské metropole.
Zdroje:
