Článek
Lolo Ferrai vyrůstala ještě jako Ève Valois v prostředí, kde jí chyběla láska a uznání. Absence otce a nenávist vlastní matky, která jí opakovaně vtloukala do hlavy, že je ošklivá, zanechaly na její psychice hluboké jizvy. Ve škole přitom patřila mezi nejlepší studentky. Už jako teenagerka se snažila uniknout svému vnitřnímu chaosu skrze modeling, kde využila svou přirozenou přitažlivost. Ale ani to nestačilo.
V sedmnácti letech potkala Erica Vigneho, o 22 let staršího muže, který se stal jejím manželem a později i manažerem. Vigne, bývalý drogový dealer čerstvě propuštěný z vězení, v ní neviděl jen ženu, ale i nástroj k vlastnímu obohacení. Jejich vztah nebyl založen na lásce, ale na manipulaci a vykořisťování. Právě on ji přivedl na cestu drastických proměn, které změnily její život a nakonec jí i zabily.
Posedlost dokonalostí
V roce 1990 začala Lolo podstupovat první plastické operace. Během několika let jich absolvovala přes dvacet – některé zdroje uvádějí dokonce až 25 zákroků na obličeji a hrudníku. Nejviditelnějším výsledkem byla její monstrózní prsa, která dosáhla obvodu 180 centimetrů: Každé z nich vážilo téměř tři kilogramy. Implantáty, údajně navržené inženýrem z leteckého průmyslu, ji katapultovaly do světla reflektorů. Stala se „Miss Airbag“, kuriozitou, která fascinovala i odpuzovala.
Její tělo se proměnilo v karikaturu, ale za touto fasádou se skrývala žena, která zoufale hledala uznání. Matčina slova o její ošklivosti se jí vryla do mysli tak hluboko, že se rozhodla zničit svou přirozenou krásu a nahradit ji umělým ideálem. Eric Vigne ji v tom nejen podporoval, ale přímo ji k tomu tlačil, protože věděl, že z její proměny může těžit.
Sláva a prokletí
Lolo Ferrari se stala mezinárodní celebritou. Objevovala se v pornografických filmech, nočních klubech a diskotékách po Evropě, nazpívala písně jako Airbag Generation a Set Me Free. Aby se proslavila, doslova se nacpala na festival v Cannes, což jí přineslo kýženou popularitu. Objevila se i v britské reality show Eurotrash. V roce 1998 dokonce zavítala do České republiky, kde na tiskové konferenci v Plzni prohlásila, že po 23. operaci je se svým vzhledem konečně spokojená. Přesto její život nebyl šťastný.
Obří prsa jí přinesla slávu, ale také fyzické a psychické problémy. Nemohla spát na břiše ani na zádech, trpěla bolestmi a musela nosit speciální podprsenky. Společnost na ni pohlížela jako na lechtivou atrakci, ne jako na člověka. Její slova „Život je tak bolestný, jsou chvíle, kdy se odpojím od reality a představa umírání je tak osvobozující,“ odhalují hloubku jejího zoufalství. Aby utlumila úzkosti, užívala antidepresiva a prášky na spaní – kombinaci, která se jí nakonec stala osudnou.
Nevyjasněná smrt
5. března 2000, ve věku 37 let, byla Lolo Ferrari nalezena mrtvá ve svém domě v Grasse. Eric Vigne tvrdil, že ji objevil bez známek života v posteli. Pitva ukázala předávkování antidepresivy a sedativy. Případ byl nejprve uzavřen jako sebevražda, později však byl Vigne obviněn z její vraždy, konkrétně z udušení. Strávil 13 měsíců ve vazbě, ale nakonec byl zproštěn obvinění. Příčina Loliny smrti zůstává dodnes nejasná, obestřená spekulacemi o sebevraždě, vraždě i zdravotních komplikacích způsobených jejími implantáty.
Osud Lolo Ferrari je varováním i výzvou k pochopení. Lolo nebyla jen „lechtivá blondýna“, byla ženou, která prohrála boj se svými démony. Možná, kdyby někdo její volání o pomoc vyslyšel, mohl celý příběh dopadnout jinak.
