Článek
Terezín, konec dubna 1945. Nacistický režim se hroutil a Němci přesouvali vězně z koncentračních táborů na osvobozovaných územích. V Terezíně se jejich počet zdvojnásobil na více než 30 000, z toho přes 3 000 lidí bylo v Malé pevnosti.
Podmínky se tam se nijak nelišily od těch v koncentračních a vyhlazovacích táborech po celé Evropě. Nedostatečná hygiena, špatné stravovací a ubytovací podmínky a těžké pracovní poměry byly živnou půdou pro mnoho nemocí. Koncem dubna 1945, zaznamenali v Malé pevnosti židovští lékaři první případ skvrnitého tyfu, nemoci, kterou přenášejí vši. V přeplněném táboře se nákaza šířila jako požár. Velitel Heinrich Jöckel ignoroval varování a odmítal přijmout okamžitá opatření, čímž situaci dramaticky zhoršil.
Když se zpráva o nákaze dostala do Prahy, českoslovenští zdravotníci neváhali. „Na konci dubna 1945 mě MUDr. Veselý ze Zemského úřadu informoval o narůstajícím počtu podezřelých onemocnění v Malé pevnosti Terezín,“ popisoval v roce 1985 profesor Karel Raška, který na konci války vedl v Terezíně Pomocnou akci České národní rady. „Prvního května 1945 jsem dostal do laboratoře Státního zdravotního ústavu 96 vzorků krve z Hradce Králové. Byly od nemocných vězňů. Laboratorním rozborem jsem zjistil, že jde o skvrnitý tyfus.“ Raška, který už 3. května riskoval život při vyšetřování v Malé pevnosti pod dohledem ozbrojených esesáků, potvrdil přítomnost skvrnitého tyfu serologickými testy. Pod jeho vedením se 4. května 1945 vydala do Terezína první skupina dobrovolníků včetně vynikajících lékařů jako byli Zdeněk Kunc, František Patočka či Jiří Syllaba, kteří v nelidských podmínkách organizovali záchranu nakažených.
Ke zdravotníkům se přidaly studentky České ošetřovatelské školy. Těmto dívkám, z nichž mnohým nebylo ani osmnáct let, chybělo očkování i zkušenosti, přesto se všechny dobrovolně přihlásily k misi.
Bohumír Budín z České národní rady předal 3. května 1945 vrchní sestře nemocnice Na Bulovce Boženě Maternové dopis s naléhavou prosbou o vyslání zdravotních sester do Terezína. „Nemocnice měla toho času ještě německé vedení, proto nebylo možné odeslat tamní sestry. Po dohodě s českým ředitelem jsem dopis vzala a šla za absolventkami naší ošetřovatelské školy, které se zrovna připravovaly na závěrečné zkoušky,“ napsala po osvobození Božena Maternová. Sedmatřiceti dívkám nic netajila. „Řekla jsem, do jakého nebezpečí jdou. Že tu jde o život. Proto je akce dobrovolná. Přihlásily se všechny. Celý ročník.“ Ze školy odjely rovnou do Terezína. Ani se doma nestačily rozloučit. „Bez rozmyšlení jsme řekly, že jedeme. Na nějaký strach jsme neměly čas. Vše se odehrálo během krátké chvíle, ráno 4. května,“ pamatovala si Milada Sehrová.
Hrůza v Malé pevnosti
Na čtvrtém nádvoří Malé pevnosti leželi lidé bez známek života. „Nevěděly jsme, kde máme začít… Byla to hrůza se do cel jen podívat.“ Zdravotníci nejdřív museli oddělit živé od mrtvých, živoucí mrtvoly museli ostříhat, oholit a umýt. Někteří vězni plakali štěstí, jiní měli strach. „Nevěřili, že jim chceme pomoci,“ vybavovala si Milada Sehrová. Odpoledne přestala téct voda. Hasiči z ghetta přivezli cisterny. Zubožení lidé toužili žít.
„Jeden vězeň si na zdi, u které ležel, vytvořil ze zabitých štěnic mapu. Vyznačil na ní města, kam se podívá, až válka skončí,“ říkala Jarmila Bělobrádková. O několik dnů později odcestoval na věčnost. Sestry, z nichž většina nebyla plnoletá, pracovaly do úmoru, denně odvšivily, tedy umyly, oholily a převlékly na osm set lidí. „Každou z nás vši poštípaly,“ vzpomínala Milada Sehrová.
Šest jejích spolužaček onemocnělo, jedna z nich, Božena Jandlová, v červnu zemřela. „Na strach nebyl čas,“ vzpomínaly později. Jejich nasazení vyvrcholilo složením závěrečných zkoušek přímo v Terezíně 30. května 1945, kde před komisí vedenou Raškou a Patočkou prokázaly nejen odbornost, ale i nesmírnou odvahu.
Doktor Karel Raška byl oficiálně pověřen dalším velením Pomocné akce České národní rady v Terezíně 11. května 1945. Jeho manželka Helena, která měla těsně před porodem, šla situaci osobně vysvětlit veliteli 3. gardové tankové armády generálplukovníkovi Rybalkovi a pro Terezín požádat o pomoc. Rybalko poslal do Terezína pět polních nemocnic. Tři sta čtyřicet sovětských zdravotníků – lékařů, sester, ošetřovatelů a laborantů. Třináctého května začala v Terezíně platit dvoutýdenní přísná karanténa. Za necelý měsíc se spojenými silami podařilo epidemii skvrnitého tyfu zvládnout. Od dubna do června 1945 se v ghettu tyfem nakazilo přes dva tisíce lidí a pět set zemřelo. V Malé pevnosti byl počet obětí tyfové nákazy podobný, nebo vyšší. Do konce roku se v okolí Terezína sporadicky objevovaly další případy nákazy. Nebezpečí, že se epidemie masivně rozšíří, se však podařilo zažehnat koncem května 1945.
Zdroje:
