Článek
Eliška Poznerová chtěla být úspěšnou herečkou a podřídila tomu veškerý svůj život. Narodila se v roce 1906 a jako velmi mladá dívka nastoupila ke studiu herectví na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Setkala se zde s budoucími hvězdami české divadelní i filmové scény, Jiřinou Šejbalovou, Jaroslavem Ježkem či Františkem Muzikou. Ještě jako studentka okouzlovala v mimoškolních představeních v holešovické Legii malých a na Jarešově Scéně adeptů, kde se projevila její přirozená elegance a půvab.
Po studiích v Paříži, kam odjela v sezóně 1925/1926 zdokonalit své herecké umění, se v roce 1926 stala členkou činohry Národního divadla. Zpočátku hrála menší role, často byla díky své fyzické kráse obsazovaná do konverzačních komedií, kde ztvárňovala naivní dívky. Kritici ji chválili za půvab, hlubší a charakterní role, ale nepřicházely.
Královna krásy
Rok 1928 přinesl zlom. Eliščina matka poslala její fotografii do soutěže krásy pořádané americkou společností Famametfilm. V Miss Czechoslovakia skončila třetí za Anežkou Trojkovou a legendární Anny Ondrákovou. V berlínském finále však zazářila a získala titul Miss Europe. Noviny oslavovaly její vrozenou eleganci, veřejnost ji zahrnula obdivem.
Tento triumf však přinesl rozporuplné reakce. Zatímco někteří oslavovali ženskou krásu, jiní soutěž kritizovali jako „kšeft“ či „posuzování žen jako dobytka“. Eliška se ocitla v centru pozornosti, ale showbyznys jí nepřinesl to, co očekávala. Místo nabídek na velké filmové role přicházely jen návrhy k sňatku a hromady květin.
Filmové naděje a kruté kritiky
Eliščin filmový debut přišel ještě před titulem Miss Europe, když v roce 1927 ztvárnila sestru Žofii ve filmu Werther (Utrpení mladé lásky). Později zaujala jako bezohledná Pavlína Šustrová v U snědeného krámu (1933) a Lotty Roubínková ve Filozofské historii (1937). Kritici však nebyli shovívaví. „Nic moc,“ psali o jejím výkonu v U snědeného krámu. „Nemá ani špetku talentu, no alespoň je hezká,“ dodávali s ironickým úšklebkem. Režiséři ji zařadili do škatulky krásných naivek a tam už taky zůstala.
Ve filmu Slečna, která se směje, natočeném v Paříži, se pokusila prorazit i na mezinárodní scéně, ale ani zde nezískala větší uznání. Její kariéra se točila kolem menších rolí, a přestože spolupracovala s významnými režiséry, jako byl Otakar Vávra, výrazný úspěch nepřicházel.
Válka a rasové pronásledování
Rok 1940 přinesl do Eliščina života krutý zásah. Kvůli židovskému původu její babičky musela odejít z Národního divadla. Oficiálním důvodem bylo vládní nařízení o propouštění vdaných žen ze státní služby, ale skutečným motivem byla nacistická politika. Jako míšenka druhého stupně mohla příležitostně vystupovat na menších scénách, jezdila například s divadelní společností Josefa Marečka. O dva roky později už nehrála vůbec. Část její rodiny se zapojila do protifašistického odboje a nesla za to následky. Eliščin strýc byl popraven a švagr uvězněn. Mladá žena přežívala v tichém strachu, naprosto odříznutá od své milované profese.
Návrat a zapomnění
Po válce se Eliška marně snažila vrátit do Národního divadla. Odmítl ji i ministr Zdeněk Nejedlý s poznámkou, že není členkou KSČ. Příležitostně vystupovala v Divadle města Žižkova či na Karlštejně, ale velké role jí unikaly. V roce 1954, již jako vdova s malým synem Jaroslavem, získala místo inspicientky a asistentky režie v Národním divadle díky přímluvě vlivných osobností. V roce 1962 se vrátila jako herečka, ale opět ji obsazovali jen do malých rolí. V roce 1968 byla jmenována Zasloužilou členkou Národního divadla, což bylo spíše symbolickým gestem.
Její poslední filmovou rolí byla babička v komedii Všichni musí být v pyžamu (1984). Kritici její pozdní výkony označovali za „nemastné a neslané“. Eliška Poznerová zemřela 27. února 1991 v Praze, zcela zapomenutá. Její příběh je připomínkou toho, jak krutý může být svět showbyznysu.
Zdroje:
