Článek
Narodila v Uhelné Příbrami na Vysočině. Dětství strávila v Jitkově a Kadani, kde s radostí pomáhala na poli a pásla dobytek. „Pro nás to byla zábava. Dětství bylo malebné,“ vzpomíná. Idylu však narušila nacistická okupace. Strach se stal každodenní realitou – rodina skrývala otcovy lovecké pušky a zakázané knihy, při kontrolách zvířat musela obelstít úřady. „Maminku jedné kamarádky nacisté popravili jen kvůli nejasnostem ohledně zabíjačky,“ vypráví Milena. Strach pronikal i do školy, kde děti ukrývaly mapy s hranicemi Československa. Konec války přinesl další hrůzy – vyhublí Němci prchající z Polska či masakr partyzánů v Chotěboři.
Účetní v jáchymovských dolech
Po únoru 1948 se Československo propadlo do nového bezpráví. Milena nastoupila po maturitě v roce 1952 do účtárny jáchymovských dolů, které byly centrem těžby uranu pro sovětský jaderný program. Práci si vybrala, protože byla dobře placená. Po předčasné smrti tatínka se totiž místo studia rozhodla pomáhat matce s obživou rodiny a péčí o nezaopatřené sourozence. Vězni, často političtí odpůrci režimu, pracovali v nelidských podmínkách. Těžba uranu byla fyzicky vyčerpávající, vězni byli vystaveni radiaci, nedostatečné stravě a brutálnímu zacházení. Mnozí trpěli vážnými zdravotními problémy, jako byly nemoci plic či rakovina způsobená radiací. Tábory obklopovaly ostnaté dráty, strážní věže a nemilosrdní dozorci. Vězni měli místo jmen jen čísla a byli rozděleni do skupin podle nároku na stravu, která často nestačila ani na přežití. Milena je poprvé spatřila při práci v účtárně. „Netušila jsem, kolik jich tam je. To kvantum mě šokovalo,“ vzpomíná. Zpočátku je znala jen jako čísla, ale později, při práci v technické kontrole, kde měřila obsah rudy, se s nimi setkávala blíže. Vězni ji oslovovali, někdy jen s drobnostmi, jako když se třeba ptali na čas. Když ji bývalý voják požádal, aby předala dopis jeho rodině, rozhodla se pomoci. Brzy propašovávala dopisy pravidelně, někdy i jídlo, ačkoli to bylo riskantní. Kontroly byly přísné, ale Milena se naučila být vynalézavá – dopisy schovávala v kapse nebo pod podvazkový pás, kam se bachaři neodvážili. „Chyběly jim ženy bachařky pro intimnější prohlídky,“ říká s nádechem ironie. Riziko bylo obrovské.
Krajíc chleba
Nakonec praskla jiná věc – že jednomu vězni předala jídlo od družky. „Stačil mě ale varovat, a když za mnou přišli, byla jsem na ně už připravená. Řekla jsem hned, že je to pravda, že jsem mu ho dala já, protože jsem znala jeho paní. Tvářila jsem se však, že vůbec nechápu, v čem je problém, když jsem mu přece dala jen krajíc chleba.“
Estébáci jí vyhrožovali, že to můžou chápat jako napomáhání k útěku, a chtěli, aby s nimi spolupracovala. V té době ji zachránilo, že krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald a jí bylo řečeno, že má štěstí, protože se velitel rozhodl, že se tímto celá záležitost uzavírá.
Láska za ostnatými dráty
V Jáchymově se Milena seznámila s Jiřím Blatným, vysokoškolákem odsouzeným na třináct let za velezradu a špionáž. Jeho „zločin“? Roznášení protikomunistických letáků v odbojové skupině Tábor v Brně. Skupinu zradili konfidenti StB, kteří na ně nastražili obvinění z používání zbraní, což vedlo k tvrdým trestům. Jiří přišel do Jáchymova v roce 1951, kde ho těžká práce a radiace poznamenaly. „Jemu jsem dopisy nenosila, bál se o mě,“ vzpomíná Milena. Jejich vztah začal v drsných podmínkách tábora, kde byl každý projev lidskosti vzácný. Po odchodu z Jáchymova v roce 1954 udržovali kontakt přes cenzurované dopisy, často začerněné dozorem. Jiří byl propuštěn až v roce 1958, a týden poté se vzali. Návrat na svobodu však nebyl snadný – Jiřího zdraví bylo podlomené a práci sháněl těžko, zatímco Milena studovala v Praze. I přes odloučení jejich láska přežila.
Boj za svobodu a spravedlnost
V době pražského jara byli manželé v Itálii, kde se od jiných Čechů dozvěděli, že zemi obsadili Rusové. Vypravili se do Vídně, stihli si vyřídit víza do Švýcarska a plánovali, že pojedou k rodině do Ameriky. Báli se však, že by manželovým rodičům kvůli jejich emigraci komunisté vzali pozemek na Kamenném vrchu v Brně.
„Tu zahradu už tehdy přepsali na nás. My tam stejně nejezdili, ale oni tam bývali vždy celé léto. Manžel to nechtěl rodičům udělat. A tak jsme se vrátili,“ vysvětluje.
Proti intrikám bojovala Milena Blatná i ve vedení Konfederace politických vězňů. V září 2023 vyhrála tři roky se táhnoucí spor o vedení organizace. Soud tehdy zrušil nezákonné její odvolání z čela organizace. Za své nekompromisní postoje získala Cenu Václava Bendy pro bojovníky proti totalitním režimům.
Zdroje:
